05.07.2000 středa

Karla nás opět zanechala několik dnů samotné, Vaňatovci ve Skalách dělali, jak když nedělali, Ola měla šanci abstinovat od práce na dlouhých pět dnů a tak jsme napnuli vratiplachtu na našem korábu a odstartovali severním směrem. Nejprve střelka našeho kompasu sice ukazovala sveřepě na západ, ale po obeplutí Mnichova se umoudřila a vedla nás nejrychlejší cestou na Hamburg, kde jsme v podvečerních hodinách podjeli tunelem Labe či spíše Elbe. Chvíli předtím jsme sledovali hemžení na skvěle architektonicky vyřešeném dálničním nadjezdu. V poklidu jsme dojeli až k hranicím, kde jsme museli přetrpět nálet snaživé německé celničky. Ta se po chvíli ukojila a propustila nás milostivě z EU. (Bez následků se to ale neobešlo, neboť Petr mezitím stačil poněkud zblednout a následně zezelenat.) Dánsko nás přivítalo pohodově řešenou dálnicí, kopírující terén. Pruhy se stýkaly a rozbíhaly a dotvářely obraz uvolněnosti. Při vjezdu do první obce nás pozdravil blikající číselný neon, oznamující, že jsme překročili povolenou rychlost. Docela účinný a nenásilný způsob dodržování pravidel. Pomalu se setmělo a my přeměnili náš koráb v noclehárnu.

06.07.2000 čtvrtek

Budíme se do mlhavého chladu. Na nábřeží v Koldingu to docela fouká, a tak se rozehříváme, až když stoupáme k tvrzi nad městem. Dopřáváme si i moderní umění v podobě zajímavě koncipované kolonády obklopené cihlovými domy. Teď už ale plnou parou k Billundu, kde v okolí továren na slavné umělomotné kostičky vystavěli celý zábavní park. Petrovi se zase lesknou oči, a tentokráte to není od nevolnosti, ale spíš nedočkavostí. A tu je potřeba pořádně napnout. Kličkujeme po odbočkách a nějak se nám nedaří chytit správnou stopu. Tak snad teď. Petr startuje z auta a zbytek výpravy za ním jen vlaje. Před sebou máme celý den atrakcí, zábavy a taky pořádně studeného větru. Proti tomu jsme vyzbrojeni hlavně husí kůží (tady by se hodila spíše mroží). Tak jdeme do toho a Petr nám sdělí pár autentických zážitků:

JAK JSME SJELI Z VODOPÁDU

A už jsme tady, v krásném Legolandu. Je tu hodně atrakcí a jsme na jedné z nich. Trochu prší, ale deštník nemáme. Stojí tu dlouhá a klikatá fronta, zájem není malý. Po půlhodině se konečně dostáváme pod střechu. Zjišťujeme, že se jedná o nějaké lodičky. Po dvaceti minutách se dostáváme k dvířkům, které jsou označeny čísly 1 až 6. My si stoupáme k dvířku číslo 3, kde nás předběhne asi pět lidí. Konečně si sedáme do loďky, která přijíždí zvenku. V loďce bylo načvachtáno trochu vody, odkud, to nevíme. Hned, jak jsme vyjeli z domečku, byla postavená zatáčka. Po zatáčce jsme začali stoupat do jeskyně, z jejího stropu tekla voda. Nakonec jsme vyjeli z jeskyně a přestalo stoupání. Byla tu jakási džungle, vyskakovaly tady šelmy, bobr překousával strom, atd. Projížděli jsme tu nemalou chvíli. Ale co to najednou před námi? Dráha zahýbá zase do jeskyně, ale dráhu dál nevidíme. Něco hučí jako kdyby to byl vodopád. Pozor! Sjíždíme dolů obrovskou rychlostí. Končí jeskyně, teď skoro padáme. Cák! A už jsme dole u domku. Ještě dojíždíme pod přístřeší. Náhle lodička prudce zabrzdí. To už stačí! Jsme úplně mokří, já obzvlášť. I ve člunu je voda. Vylézáme z loďky a východem odcházíme pryč.

VYHRÁLI JSME NAD PIRÁTY

A už jsme u další atrakce. Zde je také fronta, ale ne tak dlouhá. Když přijdeme, vidíme ceduli s nápisem: „15 min”. Tak tu chvíli počkáme. Když se dostaneme pod přístřešek, uvidíme jezero. Potom popostoupíme na kruh, který se točí. K němu jsou přidělány loďky, které je možno odpojit. Nasedáme na člun, který vypadá, jako kdyby byl z Lega. To víte, vždyť to je Legoland. Nějaký člověk nás odpojil od toho kruhu a už jsme pluli. Hned na začátku na nás zamával Robinson Kreutznauer se svým papouškem. Zajeli jsme za roh a už po nás stříleli vojáci z pevnosti, která stála na ostrově uprostřed jezera. Vpluli jsme do jeskyně, kde byli všelijací piráti. Jedni po našem člunu házeli sudy, druzí stříleli. Nějací také hráli karty a opíjeli se nebo mlátili druhé. Prostě hrůza. Zajeli jsme do další jeskyně, kde byl obrovský poklad, drak a princezna. Ale nějaký statečný pirát uřízl drakovi hlavu, zachránil princeznu a vzal obrovský poklad. Určitě si myslel, že bude bohatý. To ale nebyla pravda. Odněkud z jeskyně se vyřítil druhý drak a slupl piráta jako malinu. Vyjeli jsme ven a zaplavil nás proud vody. Hned potom se svalily kameny a zatarasily nám cestu. My jsme naštěstí projeli nějakým tunelem. Lodička přijela zpátky ke kruhu, rychle jsme vyskočili a zamířili jsme k východu, a šli jsme k další atrakci.

07.07.2000 pátek

Abychom se mohli seznámit s pohádkovou legendou, musíme nejprve opustit pevninu a stát se ostrovany. Poslouží nám k tomu most klenoucí se přes průliv Malý Belt mezi Severním a Baltským mořem. Po příjemně se vinoucích silnicích míříme do Odense, rodiště Hanse Christiana Andersena. Procházíme útulnými dlážděnými ulicemi mezi nízkými domky. Vypadá to tu jako někde na vesnici za nedělního rána. Podle plánku se radostně vrháme k domělému rodnému domku. Uctivě obcházíme kolem a říkáme si, že ti Dánové jsou tak skromní, že na dům nedají ani cedulku. Z omylu nás za rohem vyvádí dům s designem obchoďáku, který je zřejmě skutečným rodištěm, přeměněným v muzeum, slavného spisovatele (i když kdo ví).

Přijíždíme opět na pobřeží. Tentokráte se budeme přesouvat přes Velký Belt na hlavní ostrov korunovaný dánskou metropolí. Mohutnost mostu odpovídá šíři průlivu a mohutnosti zase odpovídá mýto. Kroutíme hlavou mezi mohutnými pilíři nesoucími celou středovou část. Křižujeme napříč ostrovem a zanedlouho se ocitáme pobřeží v Helsingoru. Průliv Öresund nás dělí od nedalekých švédských břehů a my, zatímco obhlížíme místní historii, mlsně sledujeme korzující trajekty. Nakonec se dostatečně nevyhecujeme a Skandinávii si necháme do budoucna. Dnes se věnujeme raději dánským památkám, i když tady je to dost namíchané. Kultura se tady střídavě přelévala ze Skandinávie a zase zpátky. Pevnost, která měla za úkol udržet tyto invaze pod kontrolou, nás milosrdně vpouští do svých útrob. Úplně osamoceni procházíme v závanech severského větru po hradbách. Scházíme na sypané hráze chránící pobřeží od rozbouřených vln a testujeme salinitu. Jako obvykle to chutná jako voda na špagety, ale tentokráte ještě před ohříváním. Je čas se vrátit do teplejších krajin, a tak obracíme vratiplachtu na jih. Odpoledne se překlápí do večera a ten následně do noci. Do Kodaně to už není daleko, takže si můžeme bez obav pořádně schrupnout.

08.07.2000 sobota

Při hledání mořské panny smáčející se v bílé pěně mořských vln kroužíme hlavním městem Dánska, takže když konečně objevíme nahé tělo shlížející na lodě plynoucí zálivem, máme už za sebou téměř kompletní prohlídku Kodaně. A to jsme toho zase tolik nenachodili. Zpátky to bereme přes náměstí, kde nás trochu děsí reklamami ověšená historická radnice a podobně vyzdobené okolní stavby. Tak tohle jim tu rádi necháme a přeskakujeme z ostrova na ostrov, tedy lépe řečeno je hezky celé přejíždíme, abychom se nakonec dostali k ferry na pevninu. Houpeme se tedy přece jen na vlnách a opouštíme výsostné vody dánského království. Pevnina nás přijímá už zcela německy, ale stále seversky. Fouká to pořádně a navíc se po setmění dává do pořádného lijáku. V něm trochu bloudíme po klikatých silnicích, abychom se prokousali směrem na Berlín.

09.07.2000 neděle

Jedeme a jedeme, už trochu litujeme, že jsme to nevzali sice delší, ale rychlejší cestou přes Hamburg. Ale už jsme na objezdu Berlína a cítíme se skoro doma. Kolona před námi se sune líně jako nedělní ráno. Před námi navíc pluje policejní auto. Přemýšlíme, proč se sune tak pomalu a nakonec ho předjíždíme. Ola se předpisově zařazuje před něj a okem pomrkává do zpětného zrcátka. Nemůže jí tedy uniknout, že policajti náhle vystartovali, rozblikali stopku a už nás ženou ke krajnici. Tak to bude třikrát šedesát marek za pásy. No to je fór. Ale bohužel není, východní Němci nás asi nemají vůbec rádi a tváří se dost arogantně. Táhneme zbytek dánských korun, následují italské liry, doplňujeme šilinky a nakonec i pár marek. Pěkně nás oškubali, grázlové, a korunky jim vůbec nevoněly! Teď ještě vyčekat zoufalou frontu na Cínovci a můžeme se rozjet do českých luhů a hájů. Ola se rozjíždí docela zčerstva a cesta hezky ubíhá. Stmívá se a my se konečně začínáme uklidňovat z německé sprchy, jenže máme tu další problémek. Tentokráte nás staví česká plácačka a Ola slyší policejní dotaz, zda ví, kolik jela. Když jim na to říká, že už jí je všechno jedno, šokovaně nás nechávají raději jet. A tak jedeme domů a tam jsme jako doma.