Sobota – 29.4.2000

Karla se vyslala se školním sborem do Anglie a Walesu, a tak rozhodnutí o programu prvomájového víkendu zůstalo na zbývající trojce. Nutnost zavlažit sluncem zužované budějovické plantáže nás přivedlo k nápadu spojit příjemné s ještě příjemnějším a potrápit si ochablá těla. A je to tady. Vlastními silami z Písku do Budějovic a zpět s jednodenní přestávkou vyplněnou výšlapem na pár desítek kilometrů vzdálenou Kleť. Po zakonzervování bytu a sbalení jednodenních zásob jsme nasedli kolem půl desáté na kola a vyrazili směrem na jih. Prokličkovali jsme přes Písek a kolem nádraží se vydali přes Putim do Ražic. Zde jsme zjistili, že doma zůstaly naše orientační pomůcky. Nicméně jsme nezaváhali a pokračovali vesele na Drahonice. Stoupák po odbočce na Bavorov absolvovali sice někteří mladší členové naší výpravy pěšmo, přesto jsme udržovali slušné tempo. Cestou nás míjeli desítky motorkářů často v téměř nadzvukových rychlostech. Na bavorovském náměstí jsme sekli pár fotek a odbočili na Netolice. Po krátkém stoupání jsme zarazili na hrázi rybníka s nezjištěným názvem a vybalili své skromné zásoby. Trochu jsme dofoukli žaludky a pokračovali v naší cestě. Pohodový sjezd kolem Kratochvíle nám dovolil nerušeně pozorovat cválající koně na přilehlém závodišti. V Netolicích jsme měli natočeno 37 km, a tak jsme měli plné právo načepovat (na "výpadovce" do Lhenic) do kornoutů zmrzlinu (byla stejně dobrá, jako když jsme se předloni vraceli od Lipna). Občerstveni a někteří dokonce obšťastněni jsme směle vypluli po stále skvělé asfaltce přímo na jih. I bez mapy jsme snadno odhalili správnou odbočku na Lužice a dále na Chvalovice, Dobčice, Záboří, Čakov do Dubného. Tady už dul těžký jihovýchodní vítr a my se prokousávali po rovině slabou desítkou dále k Branišovu. Statečně jsme však kolem páté hodiny a 67 km v nohách dorazili do Budějovic. Ola nakoupila zásoby, Mirek začal mazat kola a Petr se vrhl na zalévání. Čerpadlo však po dvou minutách vyhodilo pojistky a přes domlouvání nebylo již k ničemu. Nahradili ho nejprve svaly mužské populace a po vydatné večeři inteligence druhé části lidstva. Ola přehodila hadici z čerpadla na kohoutek a Petr byl opět v sedmém nebi. Mirek mezitím dojídal sedmý mazanec. Mezitím se setmělo a než se oči úplně zalepily, stihly ještě Bolkovu Manéž.

Neděle – 30.4.2000

S ranním slunkem v zádech jsme se vydali tentokrát pěšky hledat žlutou značku, která by nás přivedla na zelenou stezku vedoucí až Kleť. Tuto informaci jsme vyčetli z letité mapy, kterou jsme si pro jistotu zapůjčili v Budějovicích. Drželi jsme se neomylně čuchu a klidnými ulicemi, následně stezkami a pak pěšinami se ubírali tušeným směrem. Po asi dvou kilometrech jsme narazili na zelenou značku vedoucí přibližně naším směrem. Po chvíli váhání jsme usoudili, že došlo k překabátění žluté v zelenou. Pokračovali jsme zvolna až do místa, kde se stará žlutá napojovala na původní zelenou a už jsme byli na koni. Proti nám se blížili dva mladíci zrejmě lehce bloudící naším směrem. Pustili jsme je do vedení, a pak jsme se s nimi střídali ve vedení až na Kluka, což je kopec vysoký 741 metrů zvedající se nad křemžským údolím přímo proti Kleti. Na jeho vrcholu je pěkná kamenná pyramida a poněkud prázdná schránka na vrcholovou knihu. Značka nás vedla moc pěknými místy kolem Kaliště u Lipí, Lipí, Hradce a pak skvělou cestou do údolí Slavče. Následoval strmý výstup na již zmíněný kopec Kluk. Z jeho vrcholu jsme pozorovali Křemži, Mříč a Holubov a nad nimi se zvedající vysílač na 1083 metrů vysoké Kleti. Při pohledu opačným směrem jsme mezi větvemi bříz zahlédli budějovická sídliště. Když jsme sbíhali po červené odbočce zpět na zelenou trasu, naši dva spoluturisté stále ještě obědvali pod vrcholem ve stínu. Vydali jsme se tedy hledat nějaký jiný klidný kout pro polední siestu. Smíšený les však nenabízel žádnou hebkou travičku, ale pouze suché listí opředené pavučinami a pokryté hustě pylem. Ten byl stejně jako včera všude kolem nás a z jarních radovánek zřejmě vyloučil spoustu alergiků. Seběhli jsme tedy až na kraj lesa, kde jsme se na stráni nad Vrábče konečně v klidu posilnili. Během konzumace vydatných zásob jsme naposledy spatřili naše dva staré známé mířící dolů a mizící v neznámu. Petr, hned jak slupnul oběd, vyskočil a s oznámením, že nás čeká v Holubově na nádraží, vyrazil dolů do údolí Křemže. Za pár minut nás sice měl znovu na dohled, ale odstup si udržel přes Mříč až do Holubova. Když jsme ho zde došli, radil právě dvěma Němcům, jak se dostanou na Dívčí Kámen. Během našeho stíhání nás občas trefila těžká kapka a ani černé mraky nevěstily nic dobrého. Než jsme stačili přejít náves, křižovaly oblohu blesky. Sprintem jsme unikli prvním sprškám a zapadli pod bránu stavení. Přívaly vody následované hutným krupobitím nám pod nohami odkusovaly poslední zbytky země, a tak jsme byli donuceni změnit stanoviště a přesunout se k vedlejší bráně. Zde jsme pod Petrovou pláštěnkou strávili druhou půlhodinku. Časová rezerva se pomalu zmenšovala a my ztráceli naději, že výjezd lanovkou na Kleť a následný sestup do Plešovic strihneme do 17.58, kdy odjížděl poslední přípustný vlak do Budějovic. Déšť však ustal právě včas a my se pustili po pěšině k lanovce. Podél cesty byly hromady krup a zmlácené pampelišky. Svižné tempo nás postupně zahřívalo a svěží vítr osušoval naše zevnějšky. Ke spodní stanici jsme dorazili v 15.25. Odjezd se však konal pouze v každou celou hodinu nebo pro více než patnáct lidí. Rozhodli jsme se ušetřit nervy i sedmdesát pět korun a pustili se stezkou vedoucí přímo pod lanovkou. Přibližně v polovině stoupání se sedačky pohly a ve třech čtvrtinách nás dostihli první cestující. Za dalších pár minut jsme se na vrcholu hřáli na sluníčku. Směrovka uváděla 25 km do Budějovic. S orazítkovaným pohledem jsme vyběhli nahoru na rozhlednu a obdivovali dokonalý kruhový výhled. Petr zkontroloval všechny desky s reliéfem okolí a při sestupu dolů ještě výzdobu věže. Pěkné fotografie okolí, rozhledny i organických přírodnin doprovázené popisem vzniku názvu hory, historie rozhledny a jejího okolí. Ještě sladká odměna pro Petra a pak po žluté proti opět houstnoucím mrakům 6 km dolů na vlak. Blesky mlátící několik kilometrů kolem nás a téměř začínající déšť způsobily, že jsme na zastávce v Plešovicích měli dvacetiminutovou rezervu. Lokálka od Krumlova dorazila v podvečerním sluníčku načas a v půl sedmé nás vyvrhla na jižní zastávce v Budějovicích. Teď se zbývalo proplést přes ulice a chodníky a v 19.45 přistát na naší dočasné základně. Tím jsme zvýšili kilometráž cesty na 35. Ola se dala do vaření, Mirek s Petrem do sedění a pak všichni do jedení. Dokonalý den ukončil Krampol a Nikdo není dokonalý.

Pondělí – 1.5.2000

Tady je třeba se rozepsat o azuru, kropení, startu v 9.20, pěkné stezce z Budějovic na Hlubokou kolem fajnovejch rybníků, křeči z focení a vrzání kola, průjezd Hlubokou, bloudění kolem Dřítně (opět bez mapy), černé mraky za Temelínem, okružní cesta Olešník, Velice, Dříteň, Nákří, Strachovice, pěkná cesta ke kostelu v Bílé Hůrce, oběd u rybníka pod Bílou Hůrkou, Chvalešovice s dědou na stavbě, který nás zradil z napínavé cesty na sever, Záboří, Protivín s 80 minutovou přestávkou pod stříškou před kulturákem při bouřce s fotbálkem a se svačinou, Myšenec a nenalezená cesta do Maletic, vracející se mraky a blesky, Žďár, Tálín, Nový Dvůr, Semice a opět doma v 16.50 po 61km a druhá bouřka od 17.15 do 19.40, výborný řízeček v podání Oly jako náhrada za neuskutečněný oběd v Tálíně. Petr vítězem hry Hovno. Sladký spánek v lůně domova.