Čedok se nám po minulé výpravě do Itálie jevil jako poměrně spolehlivý způsob překonávání vzdáleností, které byly nad naše motorické možnosti. Navíc odjezdy na jih jsou organizovány místní pobočkou a je možno nastoupit přímo v Písku. To rozhodlo, že jsme vsadili podruhé na stejnou kartu, sbalili saky paky, hlavně pak jídlo a řádné zásoby pití, a vyčkali příjezdu busu, který měl být naším domovem na příštích 10 dnů. Odjezd byl opět od vlakového nádraží. Tam jsme se přesunuli vozítkem, které Mirek následně zaparkoval opět pod našimi okny na sídlišti. A už se jede na jih. Povinná zastávka u Mondsee, pospávání v autobuse a budíček kolem třetí hodiny v Livornu. Jsme tu s tříhodinovým předstihem, ale jak správně říká průvodce (který se ukázal být synem obávaného průvodce z minulého výpadu do Itálie - málem jsme proto cestu vzdali): "Lepší chvíli počkat, než přijet pozdě a nezvládnout pak očekávaný program." Máme alespoň čas na ranní hygienu, kterou někteří z nás provádějí docela důkladně…

Obloha šedne a občas se něco i zatřpytí. Autobus najíždí na trajekt a my jako stádo pochodujeme přes flegmatickou kontrolu. Na palubě zabíráme taktickou polohu na lehátkách u zadního zábradlí horní paluby a bavíme se pozorováním příprav odplutí. Nikdo očividně nespěchá, a tak s pouhým dvouhodinovým zpožděním odjíždíme. Livorno za námi se mění v nezřetelnou čáru pobřeží a my míjíme poslední majáky spojující nás s pevninou. Před námi je první ze čtyř středomořských ostrovů, které tentokráte ochutnáme. Koupeme se ve slunečních paprscích a hebkém vánku. Čára za námi a temné hučení motorů jsou jedinou připomínkou našeho vytrvalého pohybu. Za pár hodin přibude i další důkaz. Tím jsou na obzoru objevující se pohoří Korsiky. Tento tajemný ostrov ovládaný obávanými Maury, které si ostrov dodnes ponechal alespoň na své vlajce, patří Francii. Vždyť by to ani jinak nešlo, když odsud vzešel největší vojevůdce lidských dějin, který za pomoci temných sil (možná sahajících někam do maurské historie) a dozrálé společenské situace, dokázal obrátit chod lidských dějin a nasměrovat tak celou Evropu, a následně i Spojené státy, rovnou do novověku. My ale teď věnujeme pozornost spíše přistávacím manévrům. Po několika nezdařených pokusech je loď konečně pevně uvázána a z útrob začínají vyjíždět první kamióny. Po chvíli se po straně objevuje i lidský had plynoucí přes můstek na pevninu (tedy spíše na ostrov.) Stáváme se jeho součástí a naposledy obhlížíme ladné křivky našeho trajektu. Z přístavu se vydáváme na seznamovací okruh. Bastia, v jejímž přístavu jsme zakotvili, nabízí historické monumenty v sousedství zchátralých staveb. Domovní odpady a instalace jsou řešeny originálně přímo na fasádách domů a tvoří tak jakýsi místní standard. Po krátké prohlídce města vyjíždíme kousek na obhlídku severního cípku ostrova. Nejprve směřujeme příčně klikatou silnicí vedoucí nás na vyhlídku ve výšce 960 m n.m. Míjíme místa válečných bojů i typické místní hřbitovy připomínající spíše opuštěné vesnice. Při krátké zastávce v Patrimoniu se seznamujeme důvěrně s opunciemi. Opravdu ty štětiny jsou dost vlezlé a dužina vynikající. Nevynecháme ani místní záhadu, kterou jsou tajuplné menhiry - napůl sochy napůl sloupy. Pokračujeme do Nonzy. Zde nás vítá strážní věž opatřená korsickou vlajkou. Z pobřežní silnice se nabízejí dost dobré rozhledy na zpěněné vlny narážející nezdolnou silou do pobřežních skal. Zpáteční cestu nám průvodce zpestřuje vyprávěním o krevních mstách, které určovaly po dlouhá staletí zákony na tomto skalnatém středu světa. Vendeta, jak zní asi správný název, je ostatně obávaným prostředkem i v dnešních dobách. Pachatel pak ovšem mizí do nedostupných skal a smiřuje se zde se svým bohem. Pohádky by se hezky poslouchaly i dál, ale je už skoro tma a my jsme zpátky před hotelem v Bastii. Čeká nás klidná noc ve středu města. Obejde se to naštěstí i bez vendety.

Ráno nás vítá podmračené nebe. Jsme ostatně předem smířeni s tím, že bez průtrží se naše cesty nemohou obejít. Autobus míří přímo do vnitrozemí. Centrem těchto hornatých končin je Corte, kde po složitých manévrech parkujeme na náměstí. Vystupujeme do začínajícího deště. Pochodujeme uličkami a po chvíli opouštíme skupinu a stoupáme na vyhlídku na hrad vystavěný na skalním ostrohu. Teď přichází ta pravá sprcha. Kvapně se vracíme do autobusu a následující kilometry si zpestřujeme převlékáním a sušením. Ale trocha vody nikomu neublíží. Čeká nás příjemná cesta vnitrozemím do Bonapartova rodiště. Ajaccio nás vítá modrou oblohou a přístavní promenádou plnou palem. Kroužíme středem města a procházíme tajemné uličky. V jedné z nich nalézáme i Bonapartův rodný dům. Tak tady se tedy rodily naše dějiny… Nemůžeme se nabažit historie a obhlížíme mohutný památník vojevůdce na náměstí. Vracíme se k pobřeží a brouzdáme se jemným pískem, prozkoumáváme přístavní mola i středověké stavby, chránící přístav před dobyvateli. Ale je už pozdní odpoledne a my máme před sebou ještě pár kilometrů. Před Sartene opět obdivujeme výstavný hřbitov. Některé stavby by zajisté uspokojily potřeby leckteré rodiny, a tady to mají pro pár nebožtíků. Přemisťujeme se do místního letoviska. Je po hlavní sezóně a navíc je po důkladných průtržích, takže nikde nikdo. Ztěží přejíždíme brod před kempem. Tolik vody tu už několik let neměli. S obavami sledujeme stavby. Tak kde spočineme. Ale starosti jsou zbytečné. Máme komfortní dvoupokojové apartmá s kuchyňkou v těsné blízkosti pobřeží. Vaříme a doplňujeme kalorie. Před hlubokým spánkem stihneme ještě noční koupel ve vyhřátém moři.

Po bohaté snídani jsme připraveni překonat poslední korsické kilometry. Po cestě básní průvodce o kráse přírodního přístavu na jihu ostrova. Po příjezdu mu musíme dát zcela za pravdu. Bonifacio je skutečně perlou Korsiky a jeho krása je srovnatelná s takovými pojmy, jakými jsou "Útesy doverské" či "Dvanáct apoštolů" na druhé straně světa. Doufejme, že to budeme moci jednou ověřit nejenom podle fotografií a líčení mnoha šťastlivců. Závěrka cvaká jako zběsilá a stejně nelze zachytit ani zlomek síly přírody a historie. Mirek nevnímá a při stíhání skupiny si zdárně rozkopává palec. Rudý sandál ho ale vůbec netrápí. Teď není čas na malichernosti. Z vyhlídky míříme do hlubokého středověku. Dláždění, zdobená průčelí domů a četné oblouky, přemosťující úzké uličky, svědčí o dovednosti a estetice místních stavitelů. Poslední pohled do hlubokého zářezu přístaviště, kde právě mizí náš autobus v útrobách trajektu, poslední ohlédnutí na bílé pobřežní útesy, poslední zamávání té velké malé Korsice. Snad to není sbohem, ale pouze nashledanou. Čárka pobřeží jednoho ostrova na severu je zaměněna novou čárkou na jihu. Před námi se rýsuje Sardinie. Přístav Santa Teresa di Gallura otvírá svou náruč. Nasedáme do autobusu a míříme rovnou na další přírodní perlu. Tou je výběžek Capo d'Orsa. Dnešek je prostě ve znamení skvostů. Kolem středověké vojenské pevnosti přicházíme do říše kamenných tvorů. Skalní útvary vysoustružené vzdušnými proudy tvoří neuvěřitelné kreace. Fantazií tady příroda skutečně nešetřila. Skalní okna nabízejí výhledy na moře i do vnitrozemí.

Osvěženi zážitky i čerstvým vánkem nasedáme a míříme do Sassari. V autobuse je snad 60°C. Teče z nás proudem a někteří důchodci vypadají na kolaps. Po několika prosbách o zesílení klimatizace se smiřujeme s tím, že jsme skutečně na subtropickém jihu. Jaké je však naše překvapení, když u románského kostela S.S.Trinita di Saccargia vystupujeme do svěžího vzduchu. Závada tentokráte byla v našem přijímači, tedy spíše v klimatizaci, která se proměnila v topení. Na dalších cestách naštěstí již fungovala spolehlivě. Po předvečerní prohlídce historického centra Sassari se stáčíme zpět k severnímu pobřeží do letoviska Castelsardo. Zde je pro nás již přichystána podvečerní pláž a příjemné ubytování v místním hotýlku.

Ráno je největší průvodcovou starostí, aby si někdo nevzal o rohlík více. Mirek mírně vyteče, když se ho snaží průvodce vrátit. Nějak mu nedochází, že Petr ještě není ve věku, aby se o vše staral sám. Ale náladu si kazit nenecháme. Je to ostatně naše dovolená. Příjemně naladěni pokračujeme do Oristana, dalšího to přístaviště. I zde je smíchána arabská a evropská architektura. Ježíš si zde podává ruku s Alláhem a oba jsou spokojeni. S lidmi je to ale trochu jinak. Svižně přejíždíme vyprahlým vnitrozemím ostrova. Za okny nás zdraví strážný "nurág", což je poměrně záhadná stavba. Prostě něco pro Dänikena. Abychom se s těmito objekty důkladně seznámili, zastavujeme u královského nurágu Su Nuraxi blízko u Barumini. S pneumatikami je společný snad jen kruhový tvar základů stavby. Naši předci zde vytvořili jakýsi náznak pevnosti, orientačního bodu či symbolu. Skutečný účel možná neznali ani oni. O hodinku později tu máme naši poslední možnost poznat Sardínii. Jsme v Cagliari, přístavu plném historie. Dýchá na nás Afrika. Procházíme kolem hradeb a stoupáme na vyhlídku. Krátké seznámení s místními obyvateli dopadá naštěstí bez následků. Vracíme se k přístavu a vcházíme na trajekt. Protože Čedok nezajistil slíbené kajuty, ale pouze sedadla, nabídl nám jako náhradu večeři na lodi. Tak to byla tedy opravdová odměna… Nechceme přijít o odjezd od Sardinie a tak trávíme západ slunce na palubě. Hladový Petr nás hned po odjezdu táhne do dlouhé fronty českých turistů. Mirek šílí při půlhodinovém čekání a když navíc těsně před ním dochází kuře a personál mu z tácu bere zákusek s tím, že má jablko, tak tác málem letí přes celou jídelnu. Rudá pěna cáká Mirkovi přímo z očí a se vztekem sobě vlastním odchází přespat na palubu. Odměnou je mu třpyt hvězd na sytě černé obloze.

Noční vánek, pohupování na vlnkách a klid mu dopřejí dostatečnou relaxaci, abychom ráno již společně vítali Palermo koupající se v prvních paprscích slunce. Přistáváme na Sicílii, symbolu mafie a chudoby. Ale vše je relativní. I naše pocity. Z přístavu nás autobus převáží přímo do centra turistického zájmu celého světa. Ano, přijíždíme do chrámu Monreale, kde se snoubí arabské intarzie s čistotou evropské architektury. Karla o prohlídku málem přichází. Naštěstí je zde ochotná spolucestovkyně, které ochotně zakrývá Karly odhalené nohy svým šátkem. Můžeme tak projít ve šňůře turistů a zhlédnout něco, co všechny očividně fascinuje. Asi to chce být věřící, aby si člověk přišel na své. Nás spíše bere architektura "zvenku". Čeká nás seznámení se sicilskými tržnicemi, historickým centrem i s moderními čtvrtěmi, kde se nedoporučuje pohybovat mimo skupinu. Odjíždíme za dalšími zážitky. Křižujeme celý ostrov a dostáváme se na jižní pobřeží. V těsné blízkosti Agrigenta se nachází Údolí chrámů. Množství obrovských iónských sloupů, chrám připomínající Akropolis i množství dalších staveb dávají tušit, že Sicílie je skutečným historickým pokladem. Proč jezdit za řeckou kulturou do Řecka, když ta pravá řecká kultura se nachází právě na Sicílii. Hotel Tre Tori nedaleko odsud je již přichystán. Ze slibovaného koupání tady nic nebude. Ve tmě obcházíme po nábřeží a namáčíme housky v tekuté Ramě.

Máme tu nový den a s ním i novou cestu. Průvodce se rozhodl vynechat pobřežní silnici a zaměnit ji za trasu vedoucí vnitrozemím. Přes Caltanissettu se dostáváme na dálnici a pak dále a dále. Zpestřením je pozorování dýmající Etny v mlžném oparu. Cesta se stáčí v Catánii zpět na jih. Po pár hodinách vystupujeme na náměstí v Syrakusách. Historické centrum i pohodové nábřeží umožní protáhnout ztuhlá těla. Přesouváme se do amfiteátru a obdivujeme velikost staveb. Ze zamýšleného oběda pod stromy nás vyrušuje místní správce. Pikniky tady asi nevedou. No nevadí. Jdeme se kochat raději uměním. Loudáme se a pak máme co dělat, abychom sprintem proběhli okrajem Dionýsova ucha a s pětiminutovým zpožděním dopadli do sedadel. Kárná slova průvodce dopadla na úrodnou půdu, a tak jsme si s ním mohli alespoň vyměnit pár postřehů o organizaci. S úsměvem na tváři se snažíme překousnout i toto příkoří. A vida, jde to docela dobře. Autobus mezitím už míří zpět na sever. Míjíme znovu Catánii a po pobřeží s mlhavým výhledem na Etnu ukusujeme kilometry dělící nás od dnešního cíle. Tím je překrásná Taormina. Není to nevinná dívka, ale skvostné městečko, které nabízí snad vše, co jsme zatím na Sicílii viděli, najednou. Už příjezd, během něhož se z křivek pobřežní linie vynořuje zdánlivě nedostupná náhorní plošina, dává tušit, že se blížíme k přírodnímu zázraku. Hradby na vrcholu navíc vytváří dojem nečeho nadpozemského. Stoupáme serpentinami až k podzemnímu parkovišti vybudovanému u příjezdu uvnitř hory. Výtah nám pomáhá zdolat poslední výškové metry a my vystupujeme na povrch kousek pod hlavním náměstím. Naše výprava obrací svou pozornost k objektu ležícímu na druhé straně. Tím je antický amfiteátr, jeden z nejzachovalejších, navíc ve zcela unikátním prostředí. Horní řady nabízí nejen přehled o dění uvnitř, ale poskytují i celou okolní kulisu. Tu tvoří na jedné straně fantastická křivka zálivu s množstvím skalních ostrohů, na druhé pak dýmající Etna a v popředí kamenné stavby městečka tisknoucí se k úbočí nejvyššího vrcholu plošiny. Okouzleni sedíme tiše na kamenných kružnicích ochozů a vstřebáváme sílu tohoto místa. Jen neradi se loudáme zpět k hradbám vlastního města. Ale i zde je mnoho obdivuhodných zákoutí. Procházíme úzkými uličkami plnými turistů a snažíme se rozluštit dlouhé nápisy a znamení na domech. Vracíme se zpátky k autobusu. Den ale ještě zdaleka nekončí. Čeká nás ubytování v hotelu u pobřeží. Máme skvělý pokoj s výhledem přímo do zálivu. Odkládáme věci, nasazujeme plavky a scházíme po klikatých schodištích až k moři. Slunce se již skoro dotýká obzoru a my se koupeme nejen v jeho paprscích, ale i v teplých vlnách Jónského moře. Podnikáme několik plaveckých výprav ke skalním ostrůvkům. Klouže to na nich, ale přesto se drápeme až na jejich vrcholky. Láká nás skok přímo do hladiny moře, ale rozum nás brzdí. Raději se zvolna spouštíme po úbočí a splýváme klidně s vlnami. Teď nás čeká dlouhá sprcha, pořádná večeře a pak vydatný spánek.

Ráno nás vítá sluneční kotouč zářící z druhé strany. Procházíme znovu po pobřeží a sbíráme skvělé oblázky a kaménky dokládající sopečný původ celého pobřeží. Loučíme se s fantastickou Taorminou a posunujeme se k bodu z něhož opustíme Sicílii. Návrat na kontinent probíhá nejužším místem Messinského průlivu. Veze nás otevřený trajekt. Pořádně to fouká a vlnky se bíle čeří. Vzdaluje se nám teď už trochu poodkrytá, stále však tajemná Sicílie. Poznali jsme tolik krás a přitom jsme jich tolik pominuli. V tom je kouzlo cestování a ostatně i celého života, že nikdy není objevování u konce. Loď sebou cukla při dotyku s pevninou. Musíme se probrat z úvah a nastoupit do našeho povozu. Ženeme se dlouhé stovky kilometrů na sever. Každou hodinu ukrojíme další stovku kilometrů z nekonečného hada dálnice. Přesto do Paesta, dalšího antického skvostu, přijíždíme až v pozdním odpoledni. Místní průvodce se nás ujímá hned u vchodu a lámanou češtinou se snaží předat nám pár informací. Docela rádi ho opouštíme a procházíme sami mezi zbytky starobylých staveb. Nechybí ani malý amfiteátr a sloupořadí tvořící obrys ústředního paláce. Při prohlídce se blíže seznamujeme i s dvojicí manželů z Ameriky, kteří putují z Čech s námi. Emigrace je zavála daleko od domova, ale dnes se často vrací zpět. Autobus nás odváží ještě kousek na sever. Končíme v Castellamare di Stabia. Drobné komplikace s rozdělováním do dvou hotelů jsou zpestřeny výlevy některých spolucestujících. Jsme v pohodě a vychutnáváme večer před bouří. Ta v noci skutečně přichází a splachuje všechny jiskry do moře.

Vzduch je po ránu průzračný. Z balkonu pokoje máme výhled nejenom na hotelový bazén, ale hlavně na elegantní křivku Vesuvu. Přes neustálý oblak dýmu k výbuchu naštěstí nedochází. My sjíždíme serpentinami k terasám nad mořem a scházíme ke známému přístavišti. Nedaleko se rýsuje Capri a my věříme, že tentokrát se nám náladu nebude pokoušet zkazit ani průvodce, ani déšť. Ještě na trajektu se domlouváme na projížďku kolem ostrova. Průvodce vybírá patřičný obnos a hned po přistání zamlouvá motorový člun. Ve zčeřených vlnách vyrážíme z Marina Grande a kroužíme kolem ostrova. Nadšeni projíždíme tunelem v jednom z Faraglioni a vzhlížíme nahoru do míst, kde jsme loni procházeli. Strmé skály nabízí pohledy do míst, kde V. I. Lenin trávil část svého proletářského života. Tady asi v té své baretce nechodil. Odkládáme vzpomínky na časy minulé a věnujeme se síle okamžiku. Přistáváme opět v Marina Grande a stoupáme pěšmo na náměstí Capri. Před námi je celý volný den. Nasedáme do autobusu mířícího vzhůru do Anacapri. Šílená jízda na hranici srázu nutí všechny cestující k výkřikům hrůzy i nadšení. Pouťová vyjížďka na horské dráze je za námi a my prohlížíme mapku. Cíl je jasný. Nejvyšší vrchol ostrova, kterým je Monte Solaro s výškou 589 metrů. Pro cestu vzhůru volíme sedačkovou lanovku. Pod námi se míhají skály a otvírá se nám čím dál širší rozhled po neapolském zálivu. Jsme na vrcholu. Antická socha kyne přímo Neapoli s Vesuvem v pozadí. Pod její rukou se otvírá pohled na Faraglioni, kde jsme před chvílí projížděli. Kamenné srázy budí respekt. Pod nimi se v pobřežní hladině nabízí snad všechny odstíny modři. Procházíme kolem vrcholu a identifikujeme i ostrovy Ischia a Prócida. Ještě jednou dokola a vracíme se zpět do Anacapri. Tentokrát sestupujeme klikatou stezkou pod lanovkou. Ola s Petrem vstupují do muzea Axela Muntheho, které je švédským územím. Mirek s Karlou prochází uličky a jdou prozkoumat sestupovou cestu starověkými schody, které byly po dlouhá léta v žalostném stavu. Přestože nás průvodce ujišťoval o neschůdnosti, nedáváme se zmást. Brána z města vypadá opraveně stejně jako první klička schodů. Vracíme se tedy k Muntheho vile a společně s okouzlenou Olou sestupujeme do Marina Grande. Jsme trochu napnutí, zda se nebudeme muset vracet, ale cesta je naprosto v pohodě. Bez potíží scházíme až k moři. Tady máme ještě čas na koupel a důkladné prozkoumání kreslené mapy ostrova. Vracíme se na molo přístaviště s časovou rezervou. Tentokráte probíhá i odjezd zcela bez problémů. Vesuv před námi se zvětšuje a sorrentský přístav nás přijímá zpět. Nechce se nám věřit, že většina cesty je za námi. Smutně se ohlížíme za vzdalujícím se Capri a následně za celou Neapolí. Houpáme se směrem k domovu. Spokojeně uléháme do stabilizovaných poloh.

Ráno nás čeká ještě spousta výhledů na Alpy a pak poslední zastávka u Mondsee. V Písku jen neradi opouštíme náš těsný příbytek i s jeho pasažéry. Docela jsme se tu zabydleli a máme pocit, že bychom mohli cestovat dál a dál…