Středem Evropy měl letos v létě procházet pás úplného zatmění Slunce. Termín příroda nastavila na 11. srpna kolem poledne. Pás procházel v těsné blízkosti jižních hranic ČR. Nás navíc enormně lákala možnost vyzkoušet si jízdu po levé straně ve staré dobré Anglii. Sbalili jsme tedy saky paky a se zlatým Sluncem v zádech jsme kolem 6 hodiny ranní ujížděli ke Strážnému. Předpověď nevěštila nic dobrého a bohužel se nemýlila. Už před devátou se nad námi houfovaly husté mraky. Minuli jsme Mnichov a dopravní tempo se snižovalo. Tisíce aut mířilo v obou směrech na to nejpříhodnější místo k pozorování. Všichni byli zajisté vybaveni naprosto bezpečnými clonami, které je měli ochránit před "smrtícími" slunečními paprsky. Reklamní kampaň byla mohutná, dokonce tak mohutná, že se mnozí lidé chystali na konec světa. Všechna parkoviště podél dálnice byla obsazena a policisté odháněli žádostivé řidiče, kteří toužebně vyhlíželi nějaký ten flek. Na střechách šťastnějších jedinců byly postaveny stativy a láhve šampaňského, které měli přivítat "Nové Slunce." Dešťové kapky odtikávaly poslední vteřiny před okamžikem „O”. Mraky nad námi se protrhávají a my můžeme pozorovat zmenšující se sluneční kotouč. Šeří se a my rozsvěcujeme světla. Obrysy okolní krajiny mizí ve tmě a nám nastává na pár vteřin noc. Tmavý disk zakrývající Slunce se však neochvějně pohybuje dál. Fyzikální zákony opět zvítězily nad lidskou představivostí a konec světa se nekoná. I když všechno je relativní. Kolem nás se v novém dni míhají rozjařené tváře oslavujících. Špunty vystřelují vysoko nad jejich hlavy a šampaňské teče proudem. Ještě větším proudem ale tečou řady aut opouštějící pozorovatelny a valící se domů. Rychlost se snižuje k nule a my se následujících hodiny potýkáme s několika stovkami kilometrů. Náladu nám nezvedne ani průjezd Lucemburskem. Uondáni zdoláváme poslední úsek od belgicko-francouzské hranice. Přijíždíme do Calais. Trajekt ve dvě v noci určitě nestihneme. Jdeme zjišťovat jak to vypadá dále. Poslední zlevněný trajekt odjíždí v pět ráno. Jízdenka na vytoužený ostrov stojí cirka 1000 franků. Uf, to je teda pálka. Přepočítáváme naše finance a zjišťujeme, že bychom na plánovanou zpáteční cestu Eurotunelem asi neměli. Než nám dojde, že obousměrná jízdenka je jen o stovku dražší, je trajekt pryč. Příště je třeba naplánovat obě cesty jedním prostředkem. Za svítání opouštíme přístaviště. Ferry tentokráte nebude. Zničení zaleháváme na pár hodin na jakémsi parkovišti.

Sluníčko zase vesele svítí. Snad aby ukázalo, že neztratilo nic ze svého lesku. I naše nálada je už o poznání lepší. Projíždíme městem a vracíme se k přístavu, abychom alespoň na dálku pozdravili "Bíle útesy doverské." Mnohapatrové lodě, šinoucí se rozvážně přes těch pár desítek kilometrů La Manche, nám mávají kouřovými obláčky. Máváme jim taky a rozhodujeme kam teď. V prvních okamžicích máme chuť to zabalit a mazat domů. Pak ale vítězí touha po poznávání nových končin. Přece nezahodíme ty dlouhé kilometry. Kopírujeme francouzské pobřeží a míříme do Belgie. Naším prvním cílem je studentské městečko Brugge. Vítá nás spousta útulných zákoutí a lázeňská pohoda. Konečně se nám vrací vnitřní klid. Přecházíme po spoustě můstků a obdivujeme dokonalost architektury. V odpoledním slunci přejíždíme do Gentu. Tady je cítit opravdový středověk. Mohutné zdi katedrály určují ráz celého města. Cítíme se jak v nedobytné pevnosti. Čeká nás další noc v autě a pak posun k holandským hranicím.

Zastavujeme v Eindhovenu. Guldeny nemáme. Chceme si odvézt alespoň pohled. Ola šikovně platí padesátimarkovkou, takže nás tenhle obrázek přijde tak na 150K. Trochu rozladěni procházíme moderní architekturou. Kolem se lesknou ostré kovové hrany a velké skleněné plochy, ale působí to tu značně neosobně. Holandsko jsme tentokráte okusili z té špatné strany. Docela rádi pokračujeme dál a nadšeně se vítáme s kopečky Šumavy. Známá silnice nás vede neochvějně domů. Ani tady zatmění naštěstí nic nezměnilo. V klidu můžeme plánovat další cestu.