Minulý rok dostal Petr kalendář s různými známými místy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (prostě v ČR). Při prohlížení jsme si říkali, že by nebylo špatné všechna místa postupně navštívit. Idea byla dodržovat harmonogram v kalendáři a každý týden jet na příslušné místo. Tato varianta se ukázala, mírně řečeno, neschůdná. Zvolili jsme tedy kompromis. Navštívíme místa v jiném pořadí, ale během jednoho roku. (Teď, když píšeme tyto řádky, se píše rok 2004 a bílá místa z kalendáře stále přetrvávají.) Vytvořili jsme mapku, do které jsme zanesli všechna místa z kalendáře. Označili jsme ty body, které jsme již v minulosti prozkoumali, a jali se objíždět, obcházet či jinak obejmout zbylé lokality. Jedním z bodů námi nedotčených byla i Sněžka. Zamysleli jsme se sami nad sebou a usoudili, že je to docela ostuda, když jezdíme po Evropě a přitom neznáme ani naši nejvyšší horu. To se musí napravit.

Hladce míjíme Prahu a přibližujeme se k oblému výstupku v jinak téměř dokonalé rovině. Jsme zde sice pár století po našem praotci, ale objevitelská krev v nás pořád koluje. Zastavujeme v Ctiněvsi (sousední Mnetěš má taky moc pěkné jméno) a kráčíme k zalesněnému symbolu našeho státu. Sledujeme značku a stoupáme až k rotundě na vrcholu. Po cestě se otvírá pěkný výhled na České středohoří s dominantní Milešovkou. Na vrcholu trénuje Petr své fotografické umění se „Sokolem“ po Mirkovi. (Černobílé negativy, které Petr nafotí, si pak v klidu doma vyvoláme a procvičíme se i se zvětšovákem v naší "temné komoře" v koupelně.) Sluníčko střídavě vykukuje za mraky a my se vracíme stejnou trasou k autu. Přesunujeme se do Mělníka a po cestě stavíme u hrachového pole. Obtěžkáni lusky se procházíme v okolí zámku a pak zamíříme na vyhlídku nad soutokem Vltavy s Labem. Na vlastní oči si ověřujeme, že Vltava má skutečně navrch. Ale zřejmě jenom napohled. Vracíme se na náměstí. Neodoláme možnosti podívat se do místních katakomb a zamyšleně hledíme na cedulku umocňující kříž z lidských kostí. Stojí na ní: "To co jste vy, byli jsme i my. To co jsme my, budete i vy." Jak jednoduše se dá vyjádřit absolutní pravda. Ještě mnoho kilometrů za Mělníkem cítíme ozvěnu věčnosti. Slunce se naklání k obzoru a my přemýšlíme, kde složíme své hlavy a hlavně těla. Hotel u motokrosového stadionu v Nové Pace přichází jako na zavolanou. Je to sice klasická ozvěna socialismu, ale nám se tady spí pohodově. Navíc si můžeme krásný západ slunce zpříjemnit v blízkosti motokrosového okruhu.

Cestu ke Sněžce si zpestříme procházkou po hostinném náměstí v Hostinném. Sluníčko dodává obrům na radnici patřičnou důstojnost. Kyneme jim na rozloučenou a ujíždíme k horám. Tady nás pro změnu vítá poněkud komerčně zaměřené parkoviště v Peci p/Sněžkou. Nakládáme batohy a vyrážíme do Obřího dolu. Kráčíme podél Úpy, které stojí v cestě řada jezů. Od Chaty v Obřím dole se cesta začíná zvedat a postupně zdolává prudký kamenitý svah. Poslední kličky a přicházíme na vrchol. Tady je poměrně husto. Mraky propouští sluneční paprsky jen ojediněle a my se ukrýváme do svahu na polské straně, kde nabíráme kalorie z našich batohů. Trochu prokřehlí se zvedáme a míříme na vrchol. Kruhový rozhled nám komplikuje hustá mlha. Přesto se ale občas zasvitne do dáli. Stavba horské chaty na vrcholu působí trochu podivně. Zato stanice České pošty (logicky nejvyšší u nás) je útulně česká. Obhlížíme i základní trigonometrický bod, ve výšce 1602,02 m n.m. Zřízen byl v roce 1824 a i když je základní, má dvě výšky. Jednu podle hladiny Baltského a druhou podle Jaderského moře. Po hřebenové magistrále klesáme na Růžohorky. Nějaké to občerstvení z vlastních zásob a můžeme kráčet dál. Za chvíli jsme na parkovišti a startujeme do Trutnova. Náměstí je v podvečerním slunci jako vymalované. Večeře je již uvařena a tak můžeme v klidu posedět v místní restauraci. Nocleh máme dnes zajištěn v lese jen o pár kilometrů dále.

Skládáme stan a odjíždíme dále na severovýchod. Zastavujeme v těsné blízkosti přírodního labyrintu Adršpašsko-teplických skal. Procházíme jedním z mála vchodů do tohoto skalního města a hned první pohledy nás přesvědčují, že to dlouhé cestování stálo opravdu za to. Věže v podobě vztyčených prstů, rozevlátých plachet či jemných křivek harfy nás vedou po značené trase. Jistě i J. W. Goethe, který tu byl dlouhé roky před námi, měl podobné pocity. Nevynecháváme ani místní atrakci, kterou je jízda na pramicích. Lodník, kormidelník i kapitán v jedné osobě nás zásobuje neuvěřitelnými příběhy z místní historie. Plavba je tak prosycena dobrodružstvím a pohodou. Jen s lítostí opouštíme palubu a přenecháváme kapitána další výpravě. Kráčíme k dalším divům přírody. Pod obří kamennou kuličkou si hrajeme na kyklopy. Pan Starosta se nám přitom upřímně směje, zatímco Milenci se cudně odvrací, zahloubáni sami do sebe. Zanecháváme je v dokonalé harmonii a dále bloudíme soutěskami. Nakonec nás čeká lákavě vyhlížející jezero, ve kterém si nejeden nadšenec chladí rozpálené tělo. My dáváme přednost stinnému břehu a relaxujeme před zpáteční cestou. Zanedlouho míříme přes Hradec zpět k domovu. Cestu přerušujeme pouze důkladnou večeří, která korunuje celou akci.