Tak jsme opět kompletní, práce neuteče a škola nehrozí. Jede se tedy do dáli. Dnes na východ. Míříme do Stratené, kde máme zamluveno spaní na pár dní (či nocí). Po cestě stíháme zastávku v Brně, kde okukujeme hlavně centrum. Ale dosti bylo Moravy, vzhůru za bratry Slováky. Přes Uherský Brod a Banskou Bystricu se dostáváme až k našemu cíli, k útulně vypadajícímu domku v malé vesnici Stratená. Zabíráme náš pokojík, vaříme večeři a těšíme se na zítřejší výpravu.

První etapa vede Stratenským kaňonem. Chvílemi to tu vypadá jako v džungli a my se prodíráme houštím, šplháme po strmých stěnách říčky, zdoláváme mnohé skalní nástrahy a mnohokráte přecházíme přes chatrné mosty. Nakonec přicházíme k dnešnímu cíli, a tím je Dobšinská ĺadová jaskyňa. Ochlazujeme rozpálená těla a necháváme se ohromit podzemním ledovcem, který v umělém osvětlení vyzařuje jakousi magickou moc. Očarováni se vracíme hustým porostem. Cestou míjíme Občasný pramen a šplháme na Havraní skálu. Výhled nás nenechává na pochybách, že je tu opravdový ráj.

Vycházíme do mlhavého rána a míříme kolem Hnilce směrem na Dedinky. Procházíme kolem Palcmanské Maše, obležené kempováním chtivými turisty. Dedinky jsou vlastně jedním velkým kempem. Ale jen o pár set metrů dál se nás zase zmocňuje čistá příroda. Zkoumáme důkladně Zeimarskou roklinu. Postupně stoupáme. Obloha začíná černat a my už hledáme deštníky. Liják nás nemůže rozházet. Lehce promočeni hledáme záchranu na Geravách. Horká polévka nám vrací vyprchanou energii a my v záři odpoledního slunce sestupujeme na Malý Zajf. Pokračujeme do Stratené a po cestě obdivujeme dřevěné vily vybudované ve Stratenské Píle. Večer si dopřáváme večeři na rozloučenou v místní restauraci. Pořádně zatíženi si můžeme vychutnat i poslední noc v našem dočasném obydlí.

Máváme a míříme k Velkému Sokolu, který nás přivítá poněkud neschůdnými stezkami. Auto necháváme na odstavné ploše hned u začátku stezky. Snad ho tu za pár hodin najdeme. Vyrážíme a po pár stech metrech zouváme poprvé boty. Čeká nás brod plný oblázků. Voda je ledová, ale jde to. Prodíráme se dál proti proudu. Po deštích jsou břehy rozbahněné a my mnohokráte končíme až ve vlnkách potoka. Šplháme po žebřících, chytáme se řetězů. Spád je pořád větší. Poslední etapa je už jen pro dívčí štafetu. Mirek s Petrem se zatím pomalu vrací k autu. Zanedlouho je dívky dostihují. Ani ony se nedostaly příliš daleko. Skončily ve třech čtvrtinách vodopádu, zalévány proudy ledové vody. Tak teď naposledy shodit botky, přebrodit a najít auto. Sláva, je tu! Nasedáme a pokračujeme na jih do Budapešti. Projíždíme slovenským venkovem. Za námi se ozývá rachtavý zvuk. Zpozorníme a zjišťujeme, že si ten rámus vezeme s sebou. Brzdíme a prohlížíme naše vozítko. Výfuk leží smutně na zemi a nechce se mu vstávat. Jsme zrovna v Betliare. Zastavujeme na parkovišti a ptáme se po pomoci. Ochotný hlídač nás směruje k opraváři. Mirek se jde domluvit a zbytek míří na prohlídku kláštera. Opravář má jet právě pro ženu do porodnice, ale ochotně nasazuje montérky a během půl hodiny je výfuk jako nový. Mirek mu vnutí zaslouženou odměnu a klaní se až k zemi. Teď najít zbytek výpravy, odměnit se hlídači a hurá do Maďarska. Na hranicích nás čeká dlouhá fronta a ponižující prohlídka. Ale jedeme dál. Za chvíli už parkujeme v centru Budapešti a vyrážíme na exkurzi po nábřeží. Dunaj je tady opravdu hlavní dominantou. Slunce se už pomalu dotýká obzoru. Je třeba popojet. Směřujeme k Balatonu. Už je úplná noc, a tak zastavujeme na parkovišti těsně u silnice.

Ráno se budíme hodně brzy a ve svitu prvních paprsků přijíždíme ke břehům Balatonu. Rychle do plavek a do vody. Ta je jako kafíčko. Po písčitém dnu můžeme dojít několik set metrů daleko. Je to úplná pohodička a zvláště Petr je naprosto nadšen. Teď se ještě pořádně nasnídat a můžeme jet domů. Když se pláž začíná pomalu obsazovat, jsme už někde u Sárváru. A pak jedeme a jedeme. Projíždíme Vídeň, křížíme Rakousko a večer už užíváme klidu domova.