Karla se od začátku prázdnin zdokonalovala ve volejbalových technikách a v samostatném trávení volného času. Na zbytku tedy zůstalo provést jednorázovou kontrolu na Karlově. Teploty se přes den šplhaly k 35°C a ani přes noc to nebylo o moc lepší. Osedlali jsme své dvoukolé oře a vydali se do pařáku. Zvolili jsme trasu s maximem lesního stínu. Tedy i z Ostrovců jsme vybrali dosti krkolomnou cestu podél Lomnice. Z vysněného koupání zbylo jen odhánění dotěrných komárů okupujících vyschlé koryto. Na slunném balvanu jsme slupli své skývy a proplížili se do tábora. Tady bylo poobědové mrtvo. To jsme záhy úspěšně narušili a vytáhli Karlu s Klárkou na zastíněné hřiště. Po chvíli se přidalo i pár dalších jedinců. Dorazil i Pepa, tedy Jojík, s kamarádem. Klárka byla tedy celá vysmátá. Slušně propocení se už těšíme na koupačku v rybníku při zpáteční cestě. Loučíme se a předkládáme náš plán na příští dny. Čeká nás sám velký Solnohrad spolu se svými věrnými strážci.

Vyjíždíme známou cestou přes Strážný na Pasov a bez zastávek přijíždíme do dopoledního Salzburgu. Vítá nás panorama hradu chvějící se v předpoledním žáru. Parkujeme v obytné zóně blízko náměstí. Cedulku s omezením si vykládáme po svém a bezstarostně se vydáváme na obhlídku města. Zahajujeme ji v zámku Mirabell a procházíme prostornými zahradami. Ty nabízejí kromě skvělého pohledu na panorama hradu dojem středověkého komfortu. Na chvíli se stáváme šlechtou a bloudíme chodbami zámku. Přecházíme na levý břeh Salzachu. Stoupáme od řeky. Tady nás čeká příjemný stín v parku táhnoucího se až k Hohensalzburgu. Vyčerpáni parnem padáme na lavičky a doplňujeme živiny a hlavně tělní tekutiny. Posíleni zdoláváme poslední úsek k hradu. Dovnitř se nechystáme, a tak se zamýšlíme nad smyslem lanovky vedoucí z hlavního náměstí přímo do útrob hradu. I to (nebo právě to) je turistika. My spoléháme na vlastní nohy a po cestě dolů obdivujeme krásné zákoutí středověkých staveb. Pokochat se Domem, obejít Mozartovo náměstí a můžeme se přesunout opět na druhou stranu řeky. Stoupáme do další zeleně, tentokráte ke Kapucínskému klášteru. Po cestě je pro změnu potřeba zbavit se nějakých živin. Kam s ním? Petr se ale cítí hned lépe a za chvíli už spokojeně užíváme vyhlídky z hradeb kláštera. Pod námi je celé město, korunované horním hradem. Salzburg je opravdu krásné město a zanechává v nás ještě hezčí vzpomínky, než při našem dřívějším nočním průjezdu při cestě z Itálie. Vracíme se k autu. Trochu z nálady nám ubere složenka na mastnou pokutu za stěračem. Stejně víme, že ji necháme žít. Teď se rychle přesunout k nějakému osvěžení. To nám nabízí Wolfgangsee v záři zapadajícího slunce. Na zítra máme jasný plán. Co nejvýše, abychom se ochladili. Tedy na Dachstein.

Po nočním klidu v autě snídáme v ranním svitu u Bad Ischl. Při cestě podél Traunu obdivujeme panoráma štítů kolem Hallstattu. Zastavujeme u Hallstattersee a chladíme alespoň nohy. Přijíždíme pod stanici lanovky. Máme dobrou půlhodinku čas rozmyslet si trasu. Nasedáme a pozorujeme ztácející se údolí. Stoupáme o 1200 m. Teď už máme cestu na Dachstein otevřenu. Fascinováni změnou se koulujeme a stavíme sněhuláky. Neskutečně krásná cesta nás vede přes sněhová pole klečí. Čas rychle ubíhá, ale my jsme omámeni výškou. Přicházíme do chaty Simonyhütte, odkud vyráží četné výpravy vybavené cepíny a mačkami zdolat ledovcový svah táhnoucí se od vrcholu. Tento zážitek si necháváme na jindy a spěcháme zpět. Pokud nestihneme poslední lanovku, tak tu budeme muset asi přenocovat. Cesta dolů ale jde jako po drátkách. Nasedáme na kratší lanovku a zbytek cesty k autu zdoláváme pěšky. Za chvíli se už koupáme v Hallstattersee. Je to prostě úžasný kontrast. Po večeři se ještě vydáváme podél potoka Waldbach k vodopádům tvořenými ledovou vodou padající z Dachsteinu. Na jaře to musí být asi dobrý hukot. Potmě se vracíme k autu. Kousek od nás zaparkovali další cestovatelé, ale noc je klidná.

Ráno snídáme u Hallstattersee. Objíždíme jezero a stoupáme z Bad Goisern k horskému hotelu Predigstuhl. Parkujeme a testujeme dětské hřiště. Odsud máme namířeno po stezkách a cestách až na vrchol Predigstuhlu. U kříže ve výšce 1278 m n.m. máme před sebou celé panoráma Dachsteinu i údolního jezera. Sjíždíme zpět do údolí Traunu a vydáváme se k dvojici jezer Langbathsee. Mraky se ale srotily přímo v našem údolí a vypouštějí svůj obsah. Pod deštníky obcházíme alespoň část stezky. Konečně se nad námi objevují modré trhliny. Den tedy můžeme zakončit tradičně - koupáním. Tentokráte máme k dispozici Langbathsee.

Odpočinuti z autospánku obhlížíme Traunsee a Gmünden. Tak co dneska podnikneme? Rozhodujeme se pro "nenáročný" přechod přes Trauenstein s výškou 1691 m n.m. Stoupáme pomalu lesní silnicí až pod suťovitý svah. Odsud to začíná být zajímavé. Šplháme se do stráně a zmocňuje se nás závrať. Petra svíráme za zápěstí a hrozíme se každého dalšího výšvihu. Kolem nás je spousta upomínek minulých neštěstí v podobě kovových tabulek, vzpomínajících na tragické události. Modlíme se, aby tu nemuseli přidělávat další pro nás. Navíc se nad námi začíná černat. Ale vracet se nám nechce. Věříme, že na druhé straně bude lepší cesta. Netušíme, že naše trasa je proti druhé straně úplný máček a že bez úvazku to tam moc nejde. Potkáváme sestupující skupinu. Vypadají jistě a poskakují z kamene na kámen. Ale najednou se jednomu smýkne noha a klouže po stáni přímo na nás. Srdce máme až v krku, ale naštěstí to ubrzdil včas. (Později na to vzpomínáme s úsměvem, jak by jsme si z něj udělali sáně a sjeli až do údolí, ale teď máme v kalhotách.) Ola se vyptává na cestu na druhé straně. Důrazně nás od ní odrazují. Je tam mokro po dešti a dolů je to o život. Rozhodujeme se, co teď. Na vrchol k chatě nám zbývá jen pár kamenných ploten. Šplháme tedy vzhůru. Tady nás čeká kvalitně zařízená chata. (jak to sem proboha natahali?) Opět jsme zrazováni od cesty druhou stranou. Dáváme si vrcholové razítko a jdeme se kochat pohledy do údolí. Přímo před námi spadá stěna Traunsteinu do vod Traunsee. Tak tady to opravdu nebudeme riskovat. V čerstvě dujícím větru si dopřáváme své kedříky. Vrcholový kříž je ještě nějakých 500 m po hřebenu, ale žene se bouřka. Utíkáme raději zpátky po výstupové trase. Jsme v dešťovém stínu a tak na nás dopadá jen pár kapek. Cesta dolů není zdaleka tak strašná, jak jsme se obávali. Přesto si zhluboka oddechneme, když stojíme na pevné lesní cestě. Pořád se nám chvějí kolena a žaludky máme sevřené. Je čas na relaxaci v Traunsee. Po občerstvující večeři se kolébáme v pohodě k domovu. Jsme naplněni dojmy a už se těšíme na Karlu.