"Což takhle si zahrát na vodáky?" zaznělo při nejednom našem hovoru. Petr už zvládl nejenom plavecký kurz, ale i nějaké to koupání v rybníku či řece, holky o sobě prohlašují, že jsou plavkyně skoro rozené. Řeku máme skoro pod okny (jak se ukáže v roce 2002, někdy přímo pod okny.) Tak co nám brání. Stačí se rozhodnout a jede se. Předtím je ale potřeba zajistit nějaká ta plavidla. Z různých možností se ukázala nakonec ta nejlepší. Půjčíme si lodě v Unilamu v Písku a necháme se s nimi dopravit do Sušice. Na cestu si necháme tak tři dny, za které to v pohodě zvládneme zpátky do Písku.

Ve čtvrtek se přehnala pořádná bouřka a vyčistila vzduch do kovova. Doslova, protože rtuť teploměru seskočila o nějakých 10°C. I teď po ránu vypadá počasí docela nejistě, ale my přesto vlečeme nacpané barely, stan a batohy statečně na Hradišťský vrch. Tady je půjčovna a nás jaksi nenapadlo si říct o odvoz od domu. Za chvíli už míříme vstříc našemu startovnímu bodu. Vykládáme lodě pod dolním sušickým jezem a s rozpaky sledujeme rychlý proud. Za chvíli už Ola s Mirkem trénují na hladině otočky. Nějak to určitě půjde, a tak nakládáme bagáž a nasedáme. Dvojice jsou nasnadě - jedna dívčí dvojka a druhá zase pánská. Húúúú… Ženeme se po proudu. Hravě kličkujeme mezi kameny a cítíme se jako opravdoví vodáci. První jezy přenášíme. Taháme i lodě a bojíme se s nimi jen šmejknout. Po čase ale stejně zjistíme, že bez shazování to nepůjde. Máme lamináty a zvláště bytelný koráb, ve kterém cestují Petr s Mirkem, je k neutahání. Před námi se objevuje Rabí. Ola s Karlou kotví a zaznamenávají historii na filmový pás. Po troše dohadování, zda má cenu foťák uklízet do barelu, vítězí zdravý rozum. Přenášíme jez a vydáváme se na další cestu. Řeka se dělí na dvě ramena. Volíme levé. Proud je poměrně silný a Ola má obavy o osud druhé lodě. Chvilka nepozornosti a už se houpe na větvi. Karla statečně skáče za pádlem. Dvě mokré vodačky se otřepou a jede se dál. Pořádná topička je teprve čeká. Čeká nás několik poklidných oblouků řeky. Ukolébáni se blížíme k další nástraze. Tou je pěkně kulaťoučký balvan těsně pod hladinou. Mirek s Petrem ho míjí a zakrývají tak dívkám nebezpečí. Ty se do kamene opírají s plnou vervou a loď je náhle naruby. OK jsou KO. Hysterické výkřiky. Ve snaze o záchranu obrací loď a nabírají tak pár set litříků. Bohužel vezou veškeré zásoby v batohu mimo barel, a tak se můžeme těšit na vodní chlebíky. A že to není to pravé, poznáme až příliš dobře. Nezbývá než se vylodit, rozdělat oheň a alespoň trochu se usušit. Konzumujeme část zásob a po chvíli to vypadá částečně stabilizovaně. KO se už nebrání pokračovat v cestě a navíc nás nutí poměrně chladný vzduch. Dojíždíme do Horažďovic, kde nás čeká řádné přenášení. Teď už nám zima rozhodně není. Chvíli se ještě snažíme, ale je toho tak akorát. Zarážíme pod dalším jezem. Rozděláváme oheň, stavíme stan a sušíme. V kouři udíme zmáčené chleby a čekáme co to s námi udělá. A udělá to pořádně. Zaleháme a spokojeně odfukujeme.

Přes noc je pořádná kláda a ani ranní sluníčko nás moc nerozehřeje. Natož ranní koupačka pod jezem. Tentokráte plánovaná z důvodu osobní očisty. Než stačíme sbalit stan, přibíhá nám vynadat vášnivý myslivec. Odchází s tím, že jde pro policii. My balíme saky paky a spouštíme se do Katovic. Ola vypadá dost bledě a uzený chleba intenzivně odmítá. Pokračujeme do Strakonic. Přehazujeme lodě přes hráz u ostrova a přijíždíme k hradu. Pěkný pohled je vykoupen drsným vytahováním lodí na vysoký násep. Konečně je vše nahoře. Ola už vůbec nekomunikuje a všichni odfukujeme na lavičkách na břehu. Kolemjdoucí vůbec nevnímáme. Pohled na nás musí být úděsný. Teď spustit lodě, další jez a pak krásná cesta kolem Slaníku. Hledáme místo na spaní, ale břehy jsou zarostlé. Přijíždíme ke štěkeňskému jezu. Už se smráká a my volíme jistotu. Vytahujeme lodě a stavíme stan. Večerní táboráček nám aspoň trochu spraví náladu. Slupneme zbylé chleby a rychle zaleháme.

Budí nás bubnování deště. Naštěstí spíme pod rozložitým dubem. Za chvíli déšť ustává a Mirek míří do obchodu pro čerstvé zásoby. Křupavé houstičky se salámem a mlékem vypadají lákavě, ale zřejmě dokonají dílo zkázy. Vyrážíme a po pár minutách se dává do pořádného lijáku. Ten nás povede až domů. Teď pro změnu bledne Mirek. Nohy se mu klepou a žaludek je nejen na vodě, ale zřejmě ještě někde jinde. Ola už je v pohodě a zdraví ryby, které včera přes den nakrmila. Jde to ztuha, ale jedeme. Kestřany, Zátaví, soutok s Blanicí. Cítíme domov. Zabíráme. Poslední kilometry jsou nekonečné. V duchu si slibujeme, že si někdy v budoucnu úsek ze Štěkně do Písku pořádně vychutnáme. Teď chceme být hlavně doma. Je tu Smeták. Ola jde shánět odvoz. Zbytek ji zanechává na místě s loděmi a vleče domů barely a batohy. Stíháme právě poslední kapky deště. Doma se všichni dáváme dohromady. Teď přicházejí na řadu Karla s Petrem. Záchod pomalu nestačí. Ještě ve středu Petr vynechává buřtíky na školním výletě. To pochodují spolu s Olou z Putimi kolem řeky za pokladem u Smetáka, který na strom umně zavěsil Mirek. Přes všechna strádání nás ale těší, že jsme to zvládli. Hned plánujeme další říční trasy a už se těšíme na příští výpravu.