Den Mirkovo narozenin, pokročilé jaro, chuť po akci, prostě všechny předpoklady vyrazit aspoň na víkend na vzduch. Přestože tentokráte moc kilometrů nenatočíme, o zábavu bude postaráno. První zastávka je na Červené Lhotě. Přidáváme se k nějaké skupině důchodců, takže nás ani nenapadne se mezi nimi ztrácet. Zato důchodci během prohlídky ztrácejí očividně pozornost, někteří dokonce i vědomí. Zřejmě to způsobilo líčení středověkých praktik. Traduje se totiž, že nevěrná žena byla vyhozena z okna a rozcákla se o skálu tak nešťastně, že původní Bílá Lhota musela být přetřena na Červenou. Ale teď raději zpět do reality. Všichni se vrhají ke staříkovi na zemi. Po krátkém kříšení si můžeme postoupit do dalších sálů. Prohlídka končí a my procházíme zahradu. Nikým nerušeni přemýšlíme, jaké to tu asi bývávalo. Mirek na kraji rybníka vzpomíná na dětství, kdy při kroužení kolem zámku Standovi vypadl foťák. Kutálel se do vody, ale Standa hbitě skočil a zachránil ho před utonutím. Způsobil si však totální rozpárání kalhot v rozkroku a na řadu přišly spínací špendlíky. Dnes při focení se tedy držíme všichni hodně pevně aspoň za ruce. Kola se zase točí. Zastavujeme u Choustníku a vydáváme se do jeho starobylých hradeb. Vítá nás starobylá studna, která dříve zajisté nesloužila jen pro vhazování drobných. Její hloubka určitě vyřešila mnohý bytový problém i starobní důchod. Karla s Petrem ale spíše přemýšlejí, jak by se ty drobásky daly z desetimetrové hloubky vylovit. Fantazie nabízí nejrůznější řešení. Naštěstí je tu ještě překážka v podobě bytelné mříže. Je odpoledne a my jsme zaraženi z procesí, které se hrne ke kapli na Křemešníku. My sice nemíříme za církevními požitky, ale přesto chvíli okukujeme. Pak dáváme přednost klidu a stoupáme k rozhledně na vrcholu. Když vidíme zavřený vchod, jsme docela zklamaní. Ale sláva. Vedle je budka s vojenskou hlídkou a sympatický vojáček nám rozhlednu odemyká. No jo, vždyť armádu ještě nezrušili. To až tak za pět let. Nakonec nám tedy Křemešník-Pípalka nabízí skvělý rozhled. Nebýt tak zamlženo, dohlédneme až domů. Parkujeme v opuštěném kempu. Rozbalujeme zásoby a plníme břicha. Teď ještě nějaké to koupání při západu slunce. Zbývá jen složit vláčná těla do stanu.

Ráno nás vítá azurová obloha. V Želivi se těšíme nejen ze svěžího jara, ale i z krásné architektury. Tak a teď by to chtělo zase nějaký rozhled, abychom získali nějaký ten nadhled. Rozhledna na Velkém Blaníku nám ho nabízí plnými doušky. A my jsme nenasyti… Procházíme naučnou stezkou a auto nás převáží o pár kilometrů dál. Šelmberk je tajuplná zřícenina s temným podzemím a vysokou věží. A tak po návštěvě sklepení stoupáme po schodech k dalšímu výhledu. Hrad je udržován skupinou nadšenců, kteří zde provozují i černou kuchyni. Když Karla prohrábne pytel s luštěninami, ozve se průvodkyně v dobovém kostýmu sešitém z pytlů: "Nedotýkejte se, prosím, zásob. My to jíme." Neubráníme se úsměvu a jen neradi se loučíme. Návrat domů je zpestřen večeří v Táboře a procházkou po Stádleckém mostu, který následně statečně přejíždíme. Už nejsme tak vyplašení jako při prvním přejezdu při cestě za Karlou a Klárkou do dětského tábora u Lužnice. Tehdy jsme měli opravdový pocit neskutečného odvazu, když jsme se po dlouhém váhání rozjeli, spolu s Věrou a Mílou na palubě, po prknech mostu s pocitem, že se každou vteřinu propadneme. Ještě dost dlouho potom jsme mysleli, že se tudy normálně nesmí jezdit. Dnes už jsme bohužel poučeni… Aby to nekončilo povzdechem, tak musíme dodat, že to bylo super!