Podnětem pro tuto cestu byla návštěva Liberce. Do Písku přijela i babička z ČBu, aby dále pokračovala s námi. Přestávku jsme zrealizovali v Praze, kde se dámy u Máje vylodily kochat se velkoměstem. Petr s Mirkem to nabrali přímo přes Václavák na Matějskou. Tato varianta se neukázala jako právě nejvýhodnější. Ani blikající tramvaje u Jindřišské věže totiž Mirkovi nenapověděly, že jede zákazem vjezdu. To až policejní auto hned za věží s jeho sebejistotou poněkud zacloumalo. Zacloumalo to ostatně i s peněženkou, která se přes Mirkovo argumentování odlehčila o 300 Kč. S ne zrovna veselými myšlenkami Mirek prokličkoval až k Výstavišti, kde s obavami zaparkoval. S Petrem pak vyrazili na Matějskou. Přes policejní příkoří se z toho nakonec vyklubal docela povedený den plný atrakcí, grilovaných kuřat a zmrzlin. Zřejmě vzpomínka na vyhozené peníze za pokutu vyburcovala Mirka k nápadu, nechat se spolu s Olou vystřelit. Ne sice do vesmíru, ale skoro. Prostředek v podobě koule uvázané na gumách působil monstrózně. Ani po připoutání a přípravách neztratili oba kosmíči úsměv. To až při katapultu do nadoblačné výšky a následném padání hlavou dolů měl Mirek pocit, že mu byl vyrván žaludek a další orgány a že se blíží jeho konec. Přetlak vystřídal další kotrmelec a pak houpání v hrozitánské výšce, zdánlivě bez opory. Mírné chvění v kolenou při vystupování bylo pak docela ospravedlnitelné. Ještě se pořádně zatočit v kleci, zacválat si na velbloudu a jde se. U vchodu Ola potkává Věru Syrovátkovou (tedy Bickovou) a je z toho další hodinka a grilované kuře. Konečně nasedáme a za soumraku míříme do Liberce. Tady nás už docela netrpělivě očekávají M+M s večeří.

Druhý den pokračujeme již ve čtyřech. První zastávka je na Valdštejnu. Obhlížíme okolí a čekáme na první prohlídku. Dlouho se nic neděje, až se nás ujímá poněkud cholerický kastelán, který po těžké hádce se svou ženou (která má asi normálně provádět) podává skvělý výkon. Dozvídáme se věci nejen z historie hradu, ale i jeho rodiny, okolí a téměř celého světa. Potěšeni ještě dlouho obhlížíme okolí. Spousta tajemných zákoutí a výhledů zvyšuje počet bodů, které tomuto místu v duchu udělujeme. Odjíždíme a doufáme, že ani při další zastávce nebudeme muset slevit. Trosky nás vítají už zdálky svými dvěma vrcholy, na kterých se tyčí věže Baba a Panna. Pro nás je momentálně dostupná pouze nižší zjevně již počatá, nabízející "jen" polokruhový výhled. Cedule s projektem slibují, že za pár let budeme moci až nahoru. Tím se nám otevře kruhový rozhled odkrývající vše od Českého středohoří přes Jizerské hory, Krkonoše až po Polabskou nížinu. I takto se je na co dívat a my nelitujeme, že jsme se do těch mnoha schodů vydrápali. Sestupujeme druhou stranou a na slunné louce pod hradem obědváme. Auto nás přenáší přímo do centra Jičína. Prohlížíme mapy a marně hledáme les Řáholec. Moc nám nepomůže ani návštěva místního muzea. Průvodce nám sice naznačuje možné lokality, ale jistotu nemá ani on. Jičínská věž se ale splést nedá. Ta je jen jedna. A tak Čtvrtkovi všechno věříme. Máváme Rumcajsovi, Mance i Cipískovi a směřujeme do Hrádku u Nechanic. Okolí je přeměněno v golfové hřiště. Po prohlídce bloudíme zahradou. Mají tu ještě co vylepšovat. Zato náměstí v Chrudimi je vyladěno důsledně. Okna z hotelu nám ho nabízejí v plné kráse.

Ráno nás budí hlas zvonů. Putujeme na snídani a pak do Muzea loutek. Petr je ve svém živlu. Využívá kulisy a maňásky a pořádá představení. Před odjezdem rozšiřujeme fotografické album o pár pohledů na morový sloup a kostel. Ten je stejně tak fotogenický jako kostel ve Slatiňanech, vyhlášeném to chovném místě plemenných hřebců. V místním zámku přeměněném v Hippologické muzeum zjišťujeme, co vše se dá o koních vědět. Zřícenina hradu Košumberk nabízí zase kromě krásné vycházky a lezení po hradbách také výhledy na nedaleké Luže. Po silničkách podél říčky Krounky přijíždíme do Předhradí, kde se nachází hrad Rychmburg. Celý objekt je přeměněn na domov důchodců a interiéry jsou tedy uzavřeny. I tak stojí ale určitě za návštěvu. Nejen elegance stavby, ale i kouzlo místa dodávají kvanta energie. Chvíle zamyšlení a uklidnění duše. Pokračujeme dál. Jak už to bývá, největší atrakce zbyla sice na konec, ale zdaleka nedosahuje kouzla těch předchozích. Pernštejn je sice dokonale udržován, ale je to mašina na turisty. Bez většího rozhodování vynecháváme prohlídku a raději hledáme tichá zákoutí, kterých tu zbylo naštěstí dost a dost. Vracíme se na parkoviště a obracíme se k domovu. Rozloučení s Velkou Moravou si necháváme do Velké Bíteše. Odsud už jenom jedeme a jedeme. Jenom pár čůracích zastávek a večeře v Bernarticích přeruší rozmazané kontury za okny.