Nápad podívat se do Paříže nám hlodal v hlavě už
delší dobu.
Na jaře se k tomu ale přidala představa
Disneylandu.
Napřed jsme prošli nabídky cestovek, ale pak jsme
usoudili, že tuto akci zvládneme sami. A tak jsme vyrazili
jednoho zářijového rána směrem na Paříž. Po cestě jsme
plánovali navštívit Lucemburk. Nasměrovali
jsme se tedy na Strážný a pak na Regensburg. Po německých
dálnicích jsme se přehnali do Lucemburku, kde jsme kolem
17:00 zaparkovali kousek od centra hlavního města. Za hodinu a
půl jsme prošli hlavní třídy a prohlédli si zezhora údolí
a hrad. Na plácku u monumentu proti nacistické okupaci jsme
udělali pár fotek
na všechny strany a po
cestě k autu nakoupili pohledy, které jsou zde nekřesťansky
drahé. Bez problémů jsme prokličkovali městem, na výjezdu
natankovali benzín, který je naopak příjemně levný, a
uháněli k francouzkým hranicím.
Ve Francii jsme se vyhnuli
dálničním tahům a volným tempem se kolem desáté zvolna
propracovali k Remeš, kde jsme v naprostém klidu mohli obdivovat
perfektně nasvícenou katedrálu. Nejprve jsme ji obkroužili
autem. Pak jsme zaparkovali před hlavní branou a celou tu
nádheru ještě jednou obešli po svých. Před jednou ráno
jsme již stáli několik desítek kilometrů před Paříží u
silnice a chystali se na noc. Ta proběhla v klidu. Hustý
déšť bombardoval až do ranních hodin střechu auta a nám se
pěkně spalo.
Ráno bylo po dešti a my před rozhodnutím, zda
zvolit směr Paříž a spolehnout se na to, že se počasí
umoudří a že v sobotu bude azuro, nebo Paříž nechat na
sobotu. Naštěstí jsme volili raději vrabce v hrsti a vyrazili
hned k branám Disneylandu.
Řádně posilněni jsme již v 8:00 byli u brány. Otvírali však až v
deset, a tak jsme měli dost času na rozmýšlení. Rozhodli
jsme se porozhlédnout se kolem. Vyrazili jsme zpět na
dálniční přivaděč a objížděli celý komplex. Nejprve
jsme se zastavili u stanice TGV a prohlédli si tento zázrak
techniky. Od obyčejného metra se stanice moc neodlišovala,
snad jen soupravy se svým klasickým doutníkovým tvarem
vzbuzovaly respekt. Obešli jsme nástupiště a uvažovali o
možnosti docestovat do Paříže právě touto soupravou. Ale
zůstali jsme na zemi a skromně zase nasedli do našeho TGV.
Teď jsme směřovali k místním hotelům. Náhodně jsme
zvolili hotel Cheyenne v rančerském stylu. Po dotazu zda mají
volno nás černý kovboj vpustil na parkoviště a přidělil
nám parkovací kartu. Briskně jsme usoudili, že toto nebude
naše kategorie a elegantním obloukem se připojili k právě
odjíždějícímu cadillacu. Kovboj nás vyděšeně sledoval,
ale než stačil tasit své kolty, byli jsme již na dálničním
nájezdu. Opustili jsme experimenty a nasadili plný kotel k
bráně parku. Zde již propouštěli vozidla na parkoviště. Ve
frontě jsme si stačili přečíst parkovací kartu od kovboje,
která umožňovala v den odjezdu z hotelu bezplatné parkování
na parkovištích u Disneylandu
.
Když na nás přišla řada, směle jsme podstrčili slečně v pokladně
kartu z hotelu a dostali volný lístek na parkoviště. Dobrých
40 franků. Pak už jsme jen projeli přes letišti se
podobající parkoviště a vybrali si jedno z milionu
parkovacích míst. Nahodili jsme batohy s celodeními zásobami
a šli se bavit. A že to bude dobrá zábava, jsme zatím jen
doufali. Mraky se proháněly po obloze ale zatím se dalo
vydržet i v tričku. Nastoupili jsme na dopravní pásy, které
nás popovezly několik stovek metrů k bráně vlastního parku.
Ještě nebylo deset a hlavní brána byla ještě zavřená.
Otevřené však bylo obchodní centrum Hollywood, kde jsme si
prohlédli úleťácké výtvarné kreace a otisky rukou a bot
několika mediálních robotů. Patnáct minut, které jsme měli
na tuto akci, bylo až dost. Rychle jsme se přemístili k
pokladně parku a bez možnosti úniku vyplázli dvakrát 210 a
dvakrát 165 franků. Že to není vůbec přemrštěná cena za
to, co vše park nabízí, jsme se již
za pár minut přesvědčili. Prošli jsme hlavní třídou parku
plnou obchodů a umně skrytých WC a dostali se podle plánku k
prvním atrakcím. Sroubenou branou jsme vstoupili do země
zlatokopů. Z oken na nás zíraly věrně odlité figuríny v
nejrůznějších akcích a my jsme prošli na nábřeží, kde
už postával čekající hlouček. Za ostrovem zahoukal parník.
Stále jsme si ještě nebyli jisti, zda je všude volný vstup.
Počkáme na parník a uvidíme. Čekání jsme si zkrátili
focením a za chvíli jsme už byli na palubě. Posádka vypadala
téměř skutečně a okružní jízda kolem Big Thunder Mountain
v délce 20 minut nasadila laťku kvality atrakcí dost vysoko.
Po cestě jsme pozorovali, že po ostrově jezdí vlak ala
horská dráha, ale marně jsme přemýšleli, kudy se tam
dostaneme. Ze břehu nás zdravil rybář se psem. Vše jako
živé. Okružní jízda byla u konce a my jsme spěchali na
další atrakce. Před námi byla dlouhatánská fronta na
vozíky z dolů. Mirek s Petrem se prosmýkli zadem a za chvíli
už nastupovali do uhelného vozíku, který je za děsného
rachotu a rychlosti svezl do tmy pod jezero, aby je vyvrhnul na
ostrově Big Thunder Mountain.
Záhada s přemístěním byla vyřešena. Kolem vozíku vybuchovaly skály
a syčela pára. Pár kliček na ostrově a zase do podzemí a na
nástupiště. Petr měl divočin pro dnešek dost. Další
atrakce Indiana Jones a Chrám zkázy byla určena stejně pro
osoby větší než 140 cm, takže se jí tentokráte
zúčastnily Ola s Karlou. Byla to
několikaobracečka. Menší členové výpravy se zatím
šplhali po Robinsonově stromě, bloudili podzemními bludišti
a překonávali vodní překážky po provazových žebřících.
Když jsme se zase všichni našli, postoupili jsme do země
Pirátů Karibiku. Po prohlídce plachetnice jsme sestoupili do
podzemí a podstoupili plavbu, při které jsme byli
bombardováni obránci hořícího města a ohrožováni
jednookými piráty vrhajícími se z mostů, pod kterými jsme
projížděli. Než nás však stačili zlikvidovat, stačili
jsme statečně uprchnout východem k další atrakci. Tentokrát
byl na pořadu let vznášejícím se korábem nad zemí Petra
Pana a Jamese Hooka. Pod námi se rozsvěcovala světla
velkoměst, ve kterých proudil život, a míjely nás různé
létající předměty. Šťastně jsme přistáli a rozhodli se
využít okružní dopravy v podobě Pacifického expresu. Na
nádraží už byly připraveny kufry, pošta a další náklad.
Za chvíli už tady zastavoval vlak. Výpravčí nás nechal
nastoupit a pak jen mávnul na strojvedoucího a už jsme supěli
do další stanice. Odsud jsme se přesunuli
do futuristického centra, kde mluvící robot
uváděl holografickou projekci. Nesrozumitelnou francouzštinu
nám sluchátka překládala do angličtiny či němčiny. Děj
byl postaven na géniu Julese Verna. Odsud jsme se přesunuli do
Autopie, kde jsme po klikaté dráze závodili po dvojicích ve
dvou strojích. Liják nás před cílovou rovinkou řádně
zchladil, a tak jsme rádi zaběhli do ponorky kapitána Nema.
Když jsme se vynořili z několikakilometrové hloubky,
přemístili jsme se k odpalovací rampě hyperkosmických raket.
Celá stavba, viditelná už od brány, vzbuzovala patřičný
respekt a v Petrovi patřičnou hrůzu. Přes nátlak Petr
odolal. Letu se tedy zúčastnily jen dvě statečné pilotky.
Průlet černotou kosmického prostoru spojený se šroubovitým
pohybem by byl asi skutečně nad Petrovo síly. Po krátké
exhibici jsme se tedy přesunuli do otáčivých šálků, kde
jsme pomocí vlastní síly vyvolali
trochu jemnější rotace. Už uklidněni jsme zabloudili spolu s
Alenkou v říši divů v bludišti královské zahrady, abychom
pak prozkoumali tajemný zámek. Následovala jízda minihorskou
dráhou kopcovitou krajinou trpaslíků. Jízda ve člunu v kraji
gigantů nám ukázala vnitřek další stavby. Pak už jen
návštěva centrálního zámku plného různých obchůdků s
cetkami. Rychle jsme proběhli a spěchali ještě jednou na
vlak. Po cestě jsme minuli arabskou vesnici Sindibáda.
Blížila se však zavírací hodina a atrakce už pouze
dojížděly. Ani vlak už nehrozil a nám nezbylo než projít
po svých hlavní třídou až k bráně. Ještě jsme se svezli
na pohyblivých pásech a už jsme startovali z vyprázdněného
parkoviště. Na kraji jsme si našli klidné místo a ubrali
něco ze zásob. A pak hurá do Paříže. Tušili jsme, že
vjezd do města bude asi trochu hlavolam, ale uklidněni pozdní
hodinou jsme se rozjeli přímo do centra. Stěrače neměly
sebemenší nárok na provazy deště, které doprovázely
provazy světel kolon aut sjíždějících se na noční akce.
Okamžitě jsme pochopili, že tady den právě začíná. S
hrůzou jsme se prosmýkli kolem Seiny a zakroužili kolem
Louvru, abychom zastavili přímo u hotelu Ritz. Lokaj
parkující vznášedlo před námi nám dal dostatečně najevo,
že jsou i vhodnější části města pro složení mokrých
hlav. Otočili jsme tedy směr na satelitní čtvrti města a po
pátém pokusu jsme zanedlouho našli hotel dle našich představ.
Vybrali jsme si dvoulůžkový pokoj bez snídaně
za přijatelných 230FF. Když však recepční viděl, že jsme
ve
čtyřech začal zase zoufale malovat a
ukazovat, ale nakonec mu nezbylo nic jiného než vyjet s námi
do pátého a sedmého patra a ukázat nám rozdíl v pokojích.
Naše volba pak byla jasná. Třílůžkový pokoj s pěkným
letištěm a velkou koupelnou za 290FF. Trochu nás potrápilo
parkování, ale s pomocí recepčního jsme zvládli i
to. Nanosili jsme bágly dovnitř a těšili se na zasloužený
odpočinek. Bylo něco před jedenáctou. V recepci jsme ještě byli
obdarováni pohledy Paříže a pak už jsme spokojeně
zařezávali.
Není ani divu, že jsme spali jako dřeva a Petr
pod sebou vytvořil přes noc pěknou mapu. Maskování moc
nepomohlo. Raději jsme v tichosti zapískali odjezd. Recepční
nás ještě vybavil kompletní sadou propagačních materiálů
a pak už jsme ujížděli na Vítězný oblouk. Při hledání
vhodného parkoviště jsme nakonec skončili v podzemní
garáži na Champs Élysées Vyjeli jsme výtahem a pozorovali
nízko visící mraky. Z mrholení byl během několika minut
pěkný liják s vichřicí. Zapadli jsme do
informačního centra a vybrali pár pohledů. Za deset minut
jsme se už propracovávali proti větru kolem Vítězného
oblouku dále k La Défense. Čtyři kilometry jsme zvládli za
slabou hodinu. Sluníčko mezitím protrhlo mraky a příjemně
nás osušilo. Obešli jsme moderní náměstí, nahlédli
směrem na St. Germain a navštivili WC u McDonalda. Prohlídka
několikapatrového křížení silnic, autobusových a vlakových
nádraží a metra nám ukázala komplikovanost městské
hromadné dopravy. Automaty na jízdenky vypadaly naprosto
neřešitelně. Raději jsme opět zvolili nejjistější dopravu
a vydali se po svých. Po cestě jsme poobědvali
spolu s holuby a přemístili se zpátky k Vítěznému oblouku a
pak k Eiffelovce. Z dálky viditelný display signalizoval počet
hodin do konce roku (reklamně do konce tisíciletí, do Y2K,
případně do konce světa). Klikatou frontu řádu 2 hodin jsme
zkrátili na 40 minut. Pak jen zakoupit dvě dětské a dvě
dospělé vstupenky do nejvyššího patra a už letíme do
oblak. Namačkáni u předního skla výtahu jsme ztratili
kontakt se zemí a pozorovali mravence ve frontě. V prvním
patře jsme museli vyčekat dalšího hada. Několikrát jsme
zatím stačili oběhnout celou konstrukci a obdivovali se
kruhovému rozhledu na Paříž. Pak už z lidí na zemi zbyli
jen tečky a my byli ve skleněné kukani na samé špičce
věže. Uzavřeností prostoru a obrovskou výškou se však
vytratila atmosféra reality a my byli jaksi až v nebi. Cesta
dolů byla už citelně volnější. Promávali jsme však
příležitost zůstat v teple restaurace a obchodů prvního
patra a ukvapeně sjeli až na zem. Tady nás výtah vyhodil
přímo do náruče přívalové bouře. S námahou jsme odběhli
k druhému pilíři, kde se už tísnilo před dveřmi
jakéhosi úřadu několik černochů. Přidali jsme
se a sdíleli s nimi drobnou stříšku. Po patnácti minutách
jsme se lehce promodralí vydali drobným deštěm dále do
města. Na prvním rohu jsme se zastavili v boulangerii a nechali
se omamovat vůní čerstvého pečiva a teplem uzavřeného
prostoru. Bagety jsme si ale koupili až v jednom z mnoha
dalších obchodů s výborným křupavým pečivem. Cestou jsme
minuli Invalidovnu, kde jsme obešli dvůr
obestavěný děly. Obtíženi nákupem jsme
sestoupili na břeh Seiny a při pohledu na výletní lodě se
zakousli do večeře. Déšť nás zahnal pod větve keřů. Jen
co jsme slupli poslední drobky, postoupili jsme k Notre Damu.
Tato stavba nepůsobila nijak monumentálně a lešení jí také
krásy nepřidalo. Našli jsme značku Nulového bodu a pak už
kmitali do Louvru. Vítr se utišil, mraky protrhly a slunce
stojící nízko nad obzorem tavilo Eiffelovku v oranžové
záři. Prošli jsme branou zámku a v posledních paprscích
slunce sestoupili pod moderní jehlan na nádvoří. Osvětlený
prostor nabízel pohled na mladšího bratra obráceného
špičkou dolů. Vstup byl blokován koridory a my pozorovali
zbytky zásob v našich batozích na monitorech detektorů.
Obešli jsme podzemní prostory a posbírali propagační
materiály. Na prohlídku se sem snad někdy vrátíme. Pak jsme
pokračovali parkem směrem k malému Vítěznému oblouku a k
náměstí Concorde. Na konci parku právě probíhaly oslavy
aeronautiky a východ byl zablokován. V houstnoucím šeru jsme
pozorovali skládání balónu a pak přeskočili přes
zábradlí a pryč. Od náměstí Concorde jsme si prohlíželi
řadu letadel vystavených stovky metrů podél Champs
Élysées. Lampy prosvětlovaly noc a davy lidí proudily oběma
směry. Propracovali jsme se až na křižovatku s naší
podzemní garáží a pozorovali fronty lidí
před kiny a nočními kluby. Svezli jsme se pod zem. Nyní bylo
třeba natlačit do automatu sedmdesát franků parkovného.
Padesátifrankovku to sežralo až napopáté a pak následovaly
drobné. Vše šlo hladce až na poslední dvoufrank, který se
bezmocně protáčel v automatu. Minuty mezitím plynuly a
opakovaný pokus způsobil nový start parkovací doby. Zvonek do
kukaně hlídačů nějak nefungoval a tak jsme se po
převlečení (sledováni zajisté průmyslovými kamerami)
vydali směrem k východu. Závora se naštěstí bez problémů
zvedla a my ujížděli směrem k domovu. Za ohromujícího
troubení klaksonů jsme si zakroužili kolem ukradeného
obelisku na náměstí Concorde a pak už rychle na výpadovku.
Hodiny ukazovaly 23:30 a my se vlekli šňůrami aut na
výpadovce. Kolem jedné hodiny jsme byli konečně venku a
zarazili u první benzínky. I zde nás čekal téměř
neřešitelný problém. Obsluha zamčená za pancéřovým sklem
totiž očekávala, že nejprve zaplatíme, nahlásíme druh
benzínu a oni nám pak milostivě odblokují stojan a možná
případně vrátí peníze. Náš postup
byl přesně opačný a nechápavý pohled nám
nezměnilo ani nesmyslné blábolení z amplionu nad námi,
které nám mělo zřejmě pomoci se zorientovat. Po chvíli jsme
se dovtípili, že tudy cesta nevede a naběhli na slečnu za
okénkem. Ještě třikrát k okénku a ke
stojanu a za povzbuzování místních voprudů jsme konečně
uhasili naši nutkavou žízeň. Pak následovalo několik
desítek kilometrů za slábnoucího provozu, abychom kolem
druhé hodiny skončili na parkovišti u jakési samoobsluhy.
Za dvě hodiny byla v autě taková zima, že jsme se rozhodli
popojet a přitopit. Ze zpáteční cesty jsme tak ukousli
dalších padesát kilometrů. Zavírající oči nás však
upozornily, že je třeba zarazit. Teď už se spalo až do
světla. Ráno jsme našli místo na hygienu a občerstvení a v
klidu dorazili do Nancy. Zlatá výzdoba bran u náměstí a
skvěle upravené štíty budov se leskly v ranním slunci. S
novými pohledy a fotkami jsme vyjeli dále směrem k
Strasbourgu. Zde jsme zanechali auto na zákazu stání a
vyběhli obhlédnout město. Mladší část družiny obdivovala
malovaný kolotoč, Ola pak prozkoumala s foťákem střed a
donesla pár pohledů. Státní hranice procházející středem
řeky jsme překonali raději přes most. Následoval
rychlopřesun kolem Mnichova zpátky ke Strážnému. Před
půlnocí jsme už otáčeli klíčem v zámku našeho domova a
těšili se na teplý čaj a měkkou postel. Bylo to prostě jako
vždy super.
