Okolí Písku začalo být pro naše pěší výlety poněkud těsné, a tak jsme se rozhodli podniknout průzkumnou výpravu proti proudu Otavy až k jejímu zrodu v Sušici. Naše řady rozšířil Standa, který si to v letním deštíku přikráčel s deštníkem nad hlavou. Mraky se honily sem a tam a déšť houstl. S ním houstla i atmosféra. Všechny bágly již byly na zádech a my postávali za barákem a čekali na bezdeští. Jen se šumnění trochu ztišilo, roztáhli jsme deštníky, které jsme zřejmě pod dojmem filmu "Honba za diamantem" přibalili na poslední chvíli (byla to ale pěkná blbost a dnes už víme, že nad pláštěnku není.) Kráčíme podél řeky za Smetákem a déšť zcela vymizí. Míjíme soutok Otavy s Blanicí a přecházíme most u Putimi. První zastávka na oběd je na hrázi rybníka Řežabince. Standa s naivním úsměvem likviduje své skromné zásoby při četbě denního tisku. Vyrazil s představou, že stravování přenecháme pohostinstvím. Ale chyba lávky. Zbytek mocně konzumuje své řádné zásoby a dopřává si i dostatek tekutin. I se Standou se podělíme. A jde se dál. Držíme se značky v těsném sousedství Otavy. Za Markovcem pozorujeme siluetu Žižkovy mohylyy, která tvoří zdejší dominantu. Procházíme Sudoměř a v Čejeticích se chladíme zmrzlinovým pohárem. Je to potřeba, protože sluníčko nelítostně pálí. Chvíli kličkujeme v poli u trati, ale pak se plní suchopýrů vracíme na silnici. Až u Hajské se pouštíme zase trochu stranou a prozkoumáváme sejpy. Dříve to byly těžební jámy hledačů cenných kamenů, dnes chráněná rezervace. Za Hajskou se vzdalujeme trochu od řeky. Před námi se rozkládají Strakonice. Kolem kostela míříme k hradu. Přecházíme řeku a měníme pravý břeh za levý. Kručí nám v břichách, a tak se porozhlížíme po nějaké té hospodě. Zachrání nás až Virt, u kterého je zaparkována spousta plavidel. Smažák s hranolky to jistí a my se spokojeně kulíme ke Střele. V houstnoucím šeru stoupáme na Borek. Na příjemném paloučku jen kousek od kláštera rozkládáme spacáky. Vítá nás nádherná noc plná zářivých hvězd a houkání sov.

Svěží balíme a už se valíme z kopce. Dole u rybníka spácháme ranní hygienu a míříme do Katovic. Únavný úsek kolem hlavní vynahrazují čerstvé houstičky. Po břehu Otavy míříme k Dolnímu Poříčí. Nad námi se tyčí Kněží (nebo také Katovická) hora. Pozorujeme pštrosy v ohradě jakéhosi nadšeného chovatele. Sluníčko už zase vylezlo dost vysoko. Neodoláme (alespoň někteří), shazujem svršky a skáčeme do chladivé řeky. Domorodci jsou v nedohlednu, a tak to nikomu nevadí. Podél řeky pochodujeme do Střelských Hoštic, kde doplňujeme zásoby. Po pár stech metrech se na část z nich hladově vrháme. To už jsme zase na pravém břehu a před námi jsou Horažďovice.Tady kličkujeme a pokračujeme po zelené k zřícenině hradu Prácheň. Přestože se jedná o pár rozvalených kamenů, působí stále tajemně. Teď nás čeká cesta rozpáleným asfaltem do Hydčic. Standa ji zpestřuje sloganem "S firmou Hasit se to nedá zprasit," za což získá Petrův obdiv. Dodnes si touto průpovídkou zlepšujeme náladu. Míjíme zmíněnou vápenku a cementárnu. Stromy jsou ale stále v nedohlednu a rtuť se vyšplhala snad na 50°C. Konečně jsme zase u řeky. Sluníčko se navíc kloní k západu a nám je o poznání lépe. Alespoň na chvíli. Za Žichovicemi bychom měli odbočit k lomu. Na druhé straně řeky nás zdraví Rabí. Váháme a nakonec nás černé mraky a první kapky deště nasměrují do Čepic. Rychle skáčeme do řeky a splachujeme ze sebe denní pot. Než se stačíme obléct, déšť se ujímá režie. Přidávají se první blesky a my spěcháme do místního pohostinství. Tady sedíme až do zavírací hodiny a ucucáváme limonády. Vypadá to, že je po dešti, ale všude je mokro. Navíc tma jak v pytli. Jdeme se podívat pod most, ale nepůsobí to moc vábně. Raději přecházíme řeku a odbočujeme na lesní cestu. Pod rozložitými duby je docela sucho a my se skládáme jeden vedle druhého napříč cestou. Za chvíli chrupeme. Ale moc toho nenaspíme a budí nás burácení hromů. V korunách to začíná kvílet. Neklidně se převracíme. Najednou slyšíme podivný zvuk. Standa, který je první v řadě, stačí na poslední chvíli ucuknout nohama. Řítí se na nás cyklista spěchající zřejmě domů před bouří. Uskakujeme a zvedáme se v pytlích. Zoufalec na kole jenom vykřikne a přišlapuje do pedálů. Dodnes si určitě myslí, že vydráždil jakési podivné lesní duchy. Ale nám teď není zrovna do smíchu. Vítr nám odtrhává spacáky. Prší už tak silně, že nás koruny moc nechrání. Sázíme na to, že to musí přejít, ale je to čím dál tím horší. Troubíme k ústupu. Nesmyslně roztahujeme deštníky, které se okamžitě otáčí naruby. Igelity nad hlavami jsou taky na nic. Běžíme do vesnice. Jsme durch. Před námi je železniční domek. Standa rozkopává půlmetrový plůtek, který baráček "chrání" před cizinci. Tiskneme se ve vchodu, ale je to na nic. Za chvíli raději běžíme dál. Před námi se objevuje autobusová zastávka s plechovou boudičkou. Vrháme se pod střechu. Páchne to tu jak na veřejných záchodcích. Ostatně je budka evidentně k tomuto účelu často používána. V zoufalství rozkládáme po betonové podlaze mokré igelity a skládáme se jak to jde. Ležíme přes sebe a plocha 2x1,5 m nám jaksi nestačí. Navíc to bez karimatek pořádně tlačí. Dovnitř mohutně cáká a na plechovou střechu hraje déšť jak na bicí. Ale nestěžujeme si a trpně vše přečkáme.

Noc začíná šednout a déšť ustává. V ranním oparu rozhýbáváme ztuhlé kosti. Balíme a vracíme se do vesnice pro nějakou tu housku. Pak směřujeme zpátky k odbočce k lomu. Po cestě míjíme železniční domek, u kterého se rozklepaný staroušek s kladívkem snaží opravit poničený plot. Potutelně se usmíváme a míříme rychle pryč. Stoupáme na Křešňovec a přicházíme k opuštěnému lomu se skvělým jezerem. Teď sice nemáme na koupání ani pomyšlení, ale je to tu moc fajn. Lom je opuštěný pouze relativně. Je to tu totiž ideální noclehárna. Trochu litujeme, že jsme neodbočili večer rovnou sem, ale kdovíjak bouřka řádila tady. Později se dovídáme, že tato bouřka ve vedlejším údolí stála život jednu stanařku, která skončila pod zlomeným stromem. Teď je ale krásné ráno a mlha se vytrácí. Za Čimicemi se dáváme na Velkou Chmelnou a pak po skvělé cestě přes Hřeben a Karlov. Pod námi se rozprostírá Sušice a za ní se tyčí Svatobor. Vzduch je průzračný a my vesele odkrajujeme poslední kilometry naší cesty. Čeká nás jen pozdravit Vydru a naplnit bříška v restauraci Sport. Ještě taky trochu toho sportu v podobě minigolfu a pak přejít celé město. Je to pořádný kus cesty, a tak si dáváme na náměstí zmrzlinovou pauzu. Pokračujeme k nádraží. Zase už je pořádné dusno. Minuty do odjezdu trávíme doplňováním tekutin. Za chvíli už supíme známými místy. Kyneme s dojetím naší budce v Čepicích. To, co jsme šli tři dny, překonává vlak za pár hodin. V Čejeticích se loučíme se Standou, který míří do Dobeve. My se vezeme vesele dál. Ještě předtím, než vystoupíme v Písku na nádraží, víme, že na tohle dobrodružství se určitě nedá zapomenout.