Pád berlínské zdi byl dávno za námi a tak jsme mohli bez obav naplánovat cestu velkým Německem. Kromě návštěvy vybombardovaných Drážďan a samotného Berlína jsme se chtěli propracovat přes průmyslový severozápad až do Hamburku a pozdravit Labe (tedy spíše Elbe) před vstupem do Severního moře.

Pod lehce podmračenou oblohou jsme vyrazili na sever. Hned za Pískem jsme usoudili, že v proudech aut po hlavní na Prahu by to byla dost otrava, a tak jsme to ohli na Brdy. Přes rodiště Káji Maříka (či spíše jeho autora) jsme pouze projeli, ale v Plasech jsme už udělali aspoň symbolickou zastávku. Petr si pořídil nové Prestige a všichni jsme zakroužili v místním zámku, který byl před rekonstrukcí a vypadal dost zbědovaně. Trochu veseleji to pak vypadalo při prohlídce zámku v Krásném Dvoře. Stejně tak anglický zámecký park s tajuplnými stavbami nás mile pohladil. Tajemnost pak vystřídala městská historie v Žatci. V Duchcově jsme nestačili ani koupit pohled, zbyla nám jen prohlídka zámecké zahrady a zámeckých sgrafit. Z Teplic jsme doposud měli pocit spíše vykřičenosti a centra neřesti. Historické centrum a poklid nás však z tohoto dojmu poněkud vyvedly. V okolních ulicích sice byla spousta vil proměněných v noční podniky a pseudokasina, ale lázeňská atmosféra to jednoznačně přetlačila. Po pořádné večeři v příjemné restauraci na náměstí jsme chvíli rozmýšleli, které přístřeší vybrat. Servírka nám nadhodila několik tipů, mezi nimi i hotel Panorama, pocházející z dob betonu a hvězd. Poněkud odlidštěné prostředí bylo vyváženo cenou, a tak jsme vyjeli na kopec, zaparkovali na hotelovém parkovišti (váhání, zda nechat auto na ulici, vyřešilo několik aut s vyraženými okénky) a vybrali docela útulný pokojík.

Ráno jsme se zařadili do fronty na Cínovci a trpělivě dočkali dalšího výjezdu za hranice našich nevšedních dnů. Německo (tentokrát ve východní podobě) nás přivítalo panelovými dálnicemi z dob Hitlera. Prakticky každý most byl v rekonstrukci. Chvíli jim to ještě potrvá, než tu budou mít západ naplno. Vjezd do ulic Drážďan nás nenechal na pochybách, že se jedná o kulturní perlu. Spousta věží i historických staveb donutí každého k zamyšlení. Ale to už pokračujeme jako Rudá armáda - přímo na Berlín. Z dálky vidíme kouli televizního vysílače vyšperkovaného restaurací. Tento symbol vyspělého socialismu tu bude strašit ještě hodně dlouho. Míjíme další symbol - berlínskou operu. Ulicí "Pod Lipami" míříme k Braniborské bráně. Tady končily cesty i sny mnohých východních turistů. Zoologická byla už zapovězeným, a možná taky proto tak touženým místem. Vracíme se přes moderní náměstí vyšperkované grafitti. Porovnáváme čas s otáčivými hodinami, ukazujícími čas v různých světových metropolích - kolikpak teď mají v Pekingu? Působí to tady ale dost skejťácky. S napětím se vracíme k autu. Žádný policajt ani lístek, tak hurá dál. A dál na západ. Ve Fehrbellinu zastavujeme u rodinného domku s cedulí Zimmer frei. Tak tady si na obr letišti příjemně schrupneme.

Dnes máme vlastně jediný cíl, a tím je Hamburg. Parkujeme u bezcelní zóny. Kolem nás se pnou stavby dříve téměř všemocných firem, které do Evropy přivážely exotiku. Sklady koberců, čaje, tabáku, kávy, koření oděné do moderního hávu přebraly štafetu. Přesto zůstal Hamburg cihlově červeným městem. Bloudíme uličkami a nemůžeme se dopočítat, kolik že kostelů tu vlastně mají. Přecházíme kanály a nakonec se vracíme přes jednosměrný most, který za námi na druhém břehu zaklapne nekompromisně bránu. Zpátky to prostě nejde. Dostáváme se přímo k přístavu a pobíháme kolem zámořských obrů. K autu se vracíme přes celnici. Den ještě zdaleka nekončí a tak pokračujeme dále. Trochu nás zchladí šňůry aut vracející kravaťáky z práce na okraj města. Po hodině se proud dává konečně do pohybu. Zastavujeme v Deutscher Olymp, ale rozhledna je už zavřená. Slunce klesá k obzoru a my přijíždíme do Cuxhavenu. Popadneme foťáky a vrháme se k ústí Labe. Pozorujeme dvojice procházející se mělkým říčním korytem. Racci a kormoráni na nás mávají bělostnými křídly a my se necháváme opájet zlatým západem. Poslední paprsek nás vede po pláži zpátky na parkoviště. Tak tohle za to fakt stálo! Pokračujeme po pobřeží na jih. S mořem se však musíme rozloučit. Čeká nás pořádná štreka.

Noc trávíme na parkovišti u benzínky a dopoledne se už procházíme kolem chebského Špalíčku. Zasloužený oběd nás pak posílá na Stříbro a na domácí večeři. Zbývá jen dospat zameškané hodiny.