Rozšiřování poznaného okolí se stalo téměř naším koníčkem. A proto, abychom toho letos ještě hodně stihli, nečekali jsme na prázdniny a vypluli do holandských rovin. Už se těšíme na větrné mlýny, na tulipány i na hlavní město narkomanů. Po cestě toho uvidíme mnoho, ale právě z těch naučených pojmů toho moc nebude. Hlavní vzpomínkou určitě zůstane bezradné kroužení kolem Bruselu při hledání výjezdu na Liege (příště to chce mapu s vícejazyčnými názvy měst). Přesto nebudeme litovat. Vyjíždíme za úsvitu a ženeme se s malými zastávkami na západ. Míjíme Regensburg, Norimberk, Frankfurt, Bonn, Kolín i průmyslovou megaaglomeraci kolem Essenu. Hranice se blíží a kilometrů je právě tak dost. Zastavujeme u slušně vypadajícího penzionu v Rees (ostatně v Německu vypadají všechny penziony dost slušně).

Svěží a po pořádné snídani přejíždíme do Arnhemu na Holandské straně. Stejně jako v Německu tak i v celém Beneluxu nejsou dálnice placené. Oni tady skoro ani jiné silnice nemají. Teď směřujeme přímo na sever a za Zwolle vjíždíme do naší první zastávky a tou je městečko Kampen. Za ranního slunce procházíme starobylé uličky. Je tu klid skoro jak ve středověku. Přesto ale pokračujeme dál na sever a objíždíme ohromný záliv IJsselmeer. Po cestě musíme dát občas přednost projíždějícím plachetnicím, které se důstojně šinou vodními křižovatkami. Zvedacích mostů tady mají opravdu dost. Dostáváme se na pobřeží Waddenzee a po mnohakilometrové sypané hrázi přejíždíme na druhou stranu zálivu. Směřujeme přímo do centra Amsterodamu. Samotné město je systémem vodních kanálů a jeho krása vynikne hlavně ze vzduchu. Provoz je zoufale hustý a my se krokem prokousáváme úzkými uličkami. V jednu chvíli jsme tak bezradní, že si jdeme koupit mapu, abychom se našli. Parkovat není kde, do podzemí se nám nechce. Na chvíli zastavujeme u hlavního nádraží. Obcházíme kolem kanálu. Všude jsou stojany na kola. Jezdí se tu na opravdových starožitnostech. Přesto si každý kolo pečlivě přivazuje mohutným řetězem, který je občas možná těžší než robusní kolo pamatující Hitlera. Trochu vyčerpáni odjíždíme do Rotterdamu. Tady nás čeká pohlazení moderní architektury skloubené s tradičními prvky - větrné mlýny, zvedací mosty a lodě. Všeho je tu dost pro všechny. A tak chodíme, koukáme, fotíme a hlavu si můžeme ukroutit. Stmívá se a my začínáme hledat něco na spaní. Tentokrát nemáme stan a chceme pořádnou postel. Breda nás vítá svitem lamp. Zastavujeme u hotelu van Ham*. Volno mají, třílůžkový pokoj se snídaní za 98 guldenů. Jdeme zkusit štěstí dál a kroužíme kolem města. Po slabé hodince se vracíme zpátky. Naštěstí mají pořád volno. První možnost byla jako obvykle ta pravá. V hotelu vylézáme po vnějším schodišti na střechy. Ještě by to chtělo nějakou honičku, ale raději jdeme na kutě. Jedna hvězdička nabízí jen společné sociální zařízení, ale spí se v pohodě.

Sníst a vypít vše, co nám k snídani donesli, pro nás není žádný problém. Teď prohlížíme Bredu ve světle a pokračujeme do Antverp. Tady už je architektura směsí přístavních staveb severského typu a evropské monumentality církevní arogance. Jemně členěné detaily na kostelních věžích nás navigují k hlavnímu náměstí. Okukujeme směnárnu, kde nabízí i české koruny. Ještě jsme si pořádně nezvykli na konvertibilitu naší posilující měny. Loučíme se s příjemným pocitem. Blíží se další meta naší cesty. Vedle sebe vidíme Atomium ze světové výstavy v roce 1958. Zastavujeme v historickém centru a hledáme čůrajícího chlapečka. Přes dlouhé kroužení a ptaní jsme jaksi neúspěšní. Vidíme ale jiné skvosty. Oblizujeme se, když procházíme kulinářskou uličkou plnou malých restaurantů, ve kterých servírují na venkovní stolky mořské speciality. Architektura tady pro změnu nabízí směs symbolů církevní moci a sílící evropské byrokracie. Jsme nabaženi a tak vyrážíme dál. Teď jen najít cestu. Najíždíme na dvacetikilometrový okruh kolem Bruselu a míjíme odbočku na Luik. Marně hledáme odbočku na Liege. Vyjíždíme směrem na letiště, které je východním směrem. Bloudíme a zachraňuje nás až parta maníků, kteří Ole ochotně vysvětlí, že Liege je francouzsky Luik a německy to máme zase Lutych. Teď už jedeme najisto. Kolem nás krouží houkající auta ověšená nadšenými Italy, kteří zrovna postoupili do finále fotbalového MS ve Francii. Vracíme se zpátky. V Německu si musíme dát ještě jednu pauzu na parkovišti u obchoďáku. Dodnes nám v ložnici voní místní růže.