S cestováním autokarem jsme zatím neměli žádné zkušenosti, a tak jsme dali na instinkt. Vždyť to bude jen pár dní a nějak se protlučeme. Že bude v autobuse k mání minerálka za české jsme netušili, a tak jsme naložili asi 15 vlastních. Přihodili jsme nějaký chleba, oplatky, pomeranče a zeleninu a o jídlo a pití bylo postaráno. Zásobili jsme se filmy a věřili, že tentokrát bude v Itálii aspoň trochu dobrého světla. To jsme ještě netušili, že zásoby deště jsou někdy téměř nevyčerpatelné. Autobus odjížděl z Písku, takže se stačilo přesunout jen k vlakovému nádraží. A tam čekat za úmorného vedra až se za křižovatkou objeví náš domov pro pár následujících dnů. Pak jsme rychle zasunuli své bágly pod autobus a zasedli na naše sedadla nad zadním kolem. První zastávka byla hned v Českých Budějovicích na nádraží, kde jsme museli posečkat něco přes půlhodinku. A pak už nic nebránilo přesunout se přes hranice do Rakouska a přes Linz dále ke klasické zastávce u Mondsee. Tady jsme byli už po dešti a vzduch byl příjemně svěží. Následoval dlouhý přesun do Říma, během kterého se po třech hodinách dělali dvacetiminutovky na dálničních odpočivadlech. Sestava na sedadlech kolem nás vypadala neškodně, a tak jsme pokukovali z oken a čekali na Řím, který nám při našich jižních autovýpadech stále odolával. Během průjezdu Alpami se setmělo a večerní zastávka u Benátek nás poslala do horizontální polohy. Petr jako obvykle bez rozpaků zabral jedno dvojsedadlo a během pěti minut odfukoval spánkem spravedlivých. Ola se zhroutila ve spacáku na zem, kde hledala správný úhel pro svoje kosti. Zbytek pak zaujal standardní polohu na sedadle. Budíček v šest před Římem nás vyhnal do sychravého rána. Srovnali jsme se, trochu spláchli noční mlhu, a pokračovali do centra Říma. Z autobusu jsme omrkli centrum Říma a pak zakotvili u Vatikánu. Náš první cíl byl Svatopetrské náměstí s chrámem. Pro uměníchtivé podzemní sbírky, pro nás pak kopule s výhledem. Po prohlídce kopule chrámu sv. Petra, kde schodiště v nejvyšší části není určeno pro obézní jedince, jsme udělali první závažnou chybu a rozhodli se čekat v okolí náměstí od půl jedenácté do jedné hodiny na zbytek výpravy. Zatím jsme mohli mít za sebou aspoň část prohlídky města. Mapy jsme měli a času dost. Nicméně jsme aspoň nasekali nějaké fotky a v klidu se najedli. Nad náměstím se zatím přehnala vichřice, a že neměla být ten den poslední, o tom jsme se ještě přesvědčili. Pak jsme, spolu s částečně zmateným průvodcem, vyrazili do ulic Říma, abychom nakonec po celoodpoledním dostihu, zpestřeném několika občerstveními v podobě prudkého deště, mohli v klidu zjistit, že do Colossea se už volně nevchází a že na vstupenku se čeká asi tak hodinu. Na to my jsme čas pochopitelně neměli a raději čekali 50 minut na nástupišti na autobus, který zatím někde bloudil. S radostí jsme ve třičtvrtě na šest naskočili a ujížděli na prohlídku chrámu svatého Pavla s bezva zahradou a s bazilikou vyzdobenou úplným seznamem papežů. Pak další jízda zpět asi 60 kilometrů na východ, kde jsme měli zajištěno ubytování v horském středisku, které v této roční době zelo prázdnotou. Za husté tmy jsme po několika pokusech narazili na objekt, který mohl být určen právě pro české turisty poblouzněné tím, že za pár tisíc dostanou zaručeně kvalitní služby. My už jsme byli dávno po večeři a v klidu jsme se těšili do postelí. Hůře na tom byli ti lépe zajištění, s večeří v ceně. Jak jsme i v dalším průběhu zjistili, večeře se skupinou = potíže. Nakonec ale bylo ubytování docela příjemné. Po snídani jsme sice strávili na toaletě více času, než mohl průvodce přenést přes srdce, ale jelo se směrem na Neapol.

Dnes měly být na programu Vesuv, Pompeje a přesuny. A že na přesunech Čedok nešetří jsme poznali. V dáli se černalo jak před bouří, a tou jsme také těsně za Římem projeli. Před Neapolí už bylo jasněji. Strmé serpentiny nás dovedly na parkoviště na svazích Vesuvu a my pak za dopoledního slunka zvládli snadno výšlap. Škoda, že se už nemůže chodit dokola kráteru (nebo možná může, ale bez skupiny a v jiné denní či noční době). U kráteru to bylo celkem fajn, a tak jsme optimisticky naladěni kmitali na další atrakci. Zanedlouho jsme dorazili k Pompejím, zaparkovali našeho oře na podivuhodně vyprázdněném parkovišti a vyrazili na Pompeje. Ale ouha. Něco nehrálo. Jak záhy i průvodce zjistil, byl první květen, lásky čas, a Italové odfukovali asi do peřin. Všechny památky pro jistotu v tento čas uzavřeli, a tedy i Pompeje. Průvodce se zoufale snažil ustát situaci s tím, že jako zástupce Čedoku určuje náhradní program, prohlídku zdí kolem Pompejí s ukázkou vzácné madony. Že to je trochu silné kafe usoudila většina účastníků a nastala přetlačovaná s jednoznačným závěrem. Dnes odpoledne, ve kterém mělo opět vydatně pršet, prohlídka Neapole a pak přesun do vyprázdněného letoviska na pobřeží mezi Neapolí a Římem na spaní. Zítra pak brzký start do Pompejí a odpoledne na Capri. Vzhledem k počasí vcelku obstojný kompromis. Prochodili jsme tedy Neapol a ujížděli směrem k pobřeží. Že přesun dvě hodiny nespraví bylo jisté. Náhradní ubytování za oblast Sorrenta bylo ale jinak vcelku obstojné a měli jsme aspoň šanci namočit se na chvíli v moři (i když koupání potmě v neznámém vlažném příboji je pro odolnější jedince).

Ráno jsme pak nastoupili na Pompeje. Průvodce se odebral nakoupit centrálně vstupenky, čímž prodloužil dobu čekání na dvojnásobek. Nicméně sluníčko pořád příjemně hřálo a davy nás nemohly odradit. Jak jsme zjistili, děti vstup platit nemusí, ale nesmí hlásit, že jsou Češi. Prostě EU. Z vykopávek jsme byli příjemně překvapeni a vyhrazených devadesát minut uteklo docela rychle. Pak ještě rychle koupit něco na zub a do autobusu směr Sorrento a Capri. Dosoukali jsme se na náměstí a pak pokračovali pěšky k přístavišti. To už dul dost hustý vítr a černo věstilo jediné. Průvodce zoufale pobíhal po nábřeží se svazkem lístků, v hrůze, že nastoupíme na rychlejší a tedy dražší loď. Nakonec připlula jedna z kocábek, která nás během půl hodiny přemístila na ostrov Axela Muntheho. Vyskočili jsme v Marina Grande a přesunuli se na Funicolare, což je místní obdoba lanovky na Petřín. Přes nátlak průvodce o nezbytnosti zpáteční jízdy jsme zakoupili pouze jednoduché jízdenky a za pět minut byly na hlavním náměstí Capri. Liják se snášel na naše hlavy a zástupy deštníků si probojovávaly cestu vpřed. Anacapri bylo tentokrát mimo náš radius. Poté, co déšť ustal, jsme se vydali vzhůru úzkými uličkami. Malované dlaždice vedle každého vchodu identifikovaly majitele. Dlážděná cesta se klikatila a byla sjízdná právě tak pro rychle projíždějící nákladní motopedy. Nakonec jsme zjistili, že dále jít je zbytečné, a tak jsme se odklonili stranou a nevědomky přešli napříč ostrovem do Augustýnových zahrad. Zde jsme se za hustého deště najedli (což, jak jsme později zjistili, se ani nesmí) a dostali se až na vyhlídku na Faraglione (nebo jak se to sakra píše), což jsou perfektní ostrůvky těsně u Capri, vysoké přes sto metrů. Jedním z nich lze proplout i s motorovým člunem jako tunelem. Naivní představa, že stačí seběhnout a budeme v Marina Grande nás naštěstí opustila, a tak jsme se cvalem vrátili na náměstí a pak klikatou uličkou podél lanovky na nábřeží. Odjezd poslední lodi, která měla být i tou naší, byl v 18.00. Davy u lodi ale nevěstily nic dobrého a nám nezbylo nic jiného, než bezmocně zamávat našemu kapitánovi, který byl samozřejmě naloděn jako první a který ujížděl směr Sorrento. Během dvaceti minut však přirazila loď poněkud větších rozměrů a snadno nás přemístila do Sorrenta. Doběhli jsme k autobusu, kde běsnil nervní průvodce a pak už následoval pouze přesun do Čech, při kterém Petr zaujal svoje standardní stanoviště 2x1 a Mirek zalezl pod sedadla. Pak už jsme jen dojídali zbylé zásoby a těšili se domů. Byla to prostě paráda.