I letos jsme chtěli ochutnat něco ze západní "svobody". Loni jsme si po našem leteckém dojezdu sice říkali, že nebudeme pokoušet osud, ale známe to všichni. Letos je to nanovo, a tak sice opatrně, ale přesto vyjíždíme opět na jih až západ. Po cestě se těšíme z alpských panoramat.

Bez problémů přejíždíme hranice a druhý den už procházíme po ulicích Milána. Toto město máme spojeno spíše s fotbalem, ale architektura místní katedrály je neopakovatelná. Nicméně mocní dnešního světa ovlivňují své ovečky už trochu jinak, a tak nás na náměstí vítají gigantické reklamní panely po vzoru londýnského Piccadilly Circus. K autu se vracíme právě včas, abychom odjeli před příchodem policejní hlídky. Parkovací lístek samozřejmě nemáme. Jede se do Janova. Tak tady máme spojení jasné - lodě a daleké cesty. Navíc nás Génova překvapila útulnou pohodou starobylých uliček, které křižují celé město a ve kterých si sousedi mohou podávat ruce z oken přes ulici. Z přístavu na nás naopak promlouvala nebetyčná velikost zaoceánských parníků, i když ve valné většině případů se jedná o pravidelné linky do francouzských a italských přístavů. Odbočujeme na západ směrem na italskou riviéru. Večer je na dosah a my na kamenitém pobřeží zaháníme nutkavý hlad. Tak a teď je potřeba najít příhodné místo na spaní. Zastavujeme u jakéhosi rodinného sídla ve svahu nad mořem. Velká aktivita osadníků nás však přiměje změnit naši pozici. Končíme u dlouhé zdi, za níž se po celou noc ozývá zoufalé naříkání a kvílení. Zřejmě to byl ústav pro ty méně mentální nebo laboratoř doktora Frankensteina.

Na vyprahlých svazích sbíráme v ranní záři šišky velké jako ananas a načínáme pomalou cestu pobřežní silnicí. Míjíme známá letoviska Varraze a Savona. Suneme se jako šneci třicítkou a čas upoceně dobíhá až do San Rema, které pro Čechy odkojené sladkými italskými ceďáky nemůže znamenat nic jiného než hudební festival. Blíží se náš hlavní cíl. Prosmýkneme se řadou tunelů a přejíždíme francouzské hranice. Jsme v Monaku. Tento ministát není vlastně nic jiného než přístav uzavřený obloukem strmých svahů pokrytými stavbami všech možných typů. Pouze v těsném sousedství moře je jakás takás rovina a na ní je vměstnáno cosi jako centrum. K vidění toho tady moc není. Je to spíš pojem, který každý rád osvěžuje v paměti a pod kterým má pocit přepychu a exotiky. Ale abychom jim nekřivdili, není to jen laciné pozlátko, je tu i kus historie, která dýchá z mnohých staveb. Ulice jsou tady totálně ucpané a my krokem kroužíme několikrát náměstím a v okolí přístavu zastavujeme jen na fotku či koupi pohledu. Míříme dál. Uzavřené uličky v Monte Carlu střídají široké bulváry v Nice. Tady končí naše cesta azurovým pobřežím a obrací nás na sever. Stoupáme do přímořských Alp. Dnešní pouť uzavíráme na parkovišti za tunelem. Čeká nás svěží noc rušená dálkovými světly projíždějících aut.

Stoupáme. Isola. Isola 2000. Ve výšce 2351 m překonáváme francouzsko-italskou hranici. Láká nás spousta značených cest. Tady je to jako stvořené pro turistiku. My jsme ale nachystaní spíše na ty motorové kilometry a tak si kondici budeme muset vylepšit jindy. Úzké serpentiny nás svádějí do údolí. Z brzd se kouří a my se hrozíme každé zatáčky. V polovině klesání potkáváme peloton cyklistů. Vzpomínáme na scénu z filmu Zlaté oko s agentem 007. Naštěstí Bond není na dohled a ostatně ani naše auto není Ferrari (i když je červené). Cesta se konečně trochu rozšiřuje a směřuje do údolí. Tady se dá jet se zavázanýma očima. Silnice rovné jako prut, na nich je občas přilepené nějaké to město. To je i případ Cúnea, ve kterém se krátce zastavujeme. Spěcháme dál. Za chvíli už parkujeme ve ztichlém centru Torina. Hledáme parkovací automat, ale ochotní chodci nás upozorňují, že dnes je svátek a parkování se neplatí. Navíc i lidí je všude minimum a my si v klidu můžeme projít celé centrum. Možná právě ta pohoda určuje, že se nám tu tak líbí. Do tmy vyjedeme pořádný kus na sever i do výšky. Koupáme se v korytě horské řeky, která teď ovšem nabízí jen nesmělý proud.

V Aostě definitivně opouštíme myšlenku na průjezd tunelem pod Mont Blanc. Těch skoro dvanáct kilometrů tmy by nás sice vrhlo do Chamonix, ale my bychom stejně museli hned ujíždět zpátky do Švýcarska. Volíme tedy poněkud levnější variantu a stoupáme do průsmyku sv.Bernarda ve výšce 2066 m n.m. Pomalu projíždíme serpentiny vzhůru a vychutnáváme si pocit výšky a volnosti. Kolem jsou skály porostlé alpskou flórou. V dálce se rýsují siluety horských gigantů. Sjíždíme do švýcarského vnitrozemí. Projíždíme přes Sion a dál údolím řeky Rhone. Čekají nás další serpentiny do průsmyku sv.Gottharda. Jsme ve výšce kolem 2,5 kilometru. Ještě pořádné serpentiny u Andermattu a pak cesta podél Rýna do Churu a Bad Ragazu. Odbočujeme na Lichtenštejnsko. Napojujeme se na cestu, kterou jsme putovali předloni. Tentokráte však míříme z Feldkirchu přes Rakousko rovnou domů. Ani nevíme jak to uteklo.