Moravské povodně měly svoji kulminaci za sebou a my jsme vyrazili na východ. Cílem byly Vysoké Tatry, přesněji řečeno hotel Permon v těsném sousedství symbolu slovenské vzájemnosti, tedy Kriváně. Ubytování i "příslušenství" jsme dostali od V+S jako řádný prezent. Dobu jsme si načasovali sami a zvolili neomylně značně vlhké období. Ale co tě nezničí to tě posílí…
Protože cesta byla dlouhá, vzali jsme to pro jistotu oklikou. Klikatili jsme se přes Prčice do Českého Štrernberka a Kutné Hory. V přestávkách mezi dešťovými průtržemi jsme okukovali historii naší země. V Kolíně Ola sotva vyběhla pro pohled a až v Pardubicích jsme zase přidali pár set pěších metrů. Vysoké Mýto jsme už prozkoumali opět důkladně. Poslední zastávka u nás byla v Litomyšli, ovšem po zavírací hodině a v mrholení. Těsně za hranicemi jsme to pak zaparkovali na lesní cestě a jali se spokojeně pospávat až do rána bílého, nebo spíše mlhavého. Přejeli jsme do Popradu a pak vzhůru na Cestu slobody a do Permonu. Vyřešili jsme ubytovací a parkovací formality a protrénovali tenis a míčové hry v místní tělocvičně.
Dnes nás vítalo pošmourné ráno. Vyrazili jsme tedy do nížin směrem na Kežmarok. Absolvovali jsme Lubovnianský hrad a přilehlý skanzen. Jako dezert jsme si přidali Šarišský hrad a pořádnou večeři. Ani další den to není jinak. Vypadá to, že do těch Tater nechceme. Zase ujíždíme jinam. Tentokrát do Banské Bystrice a okolí. Mraky se honí všude kolem.
Konečně to vypadá nadějně. Nějaké ty sluneční paprsky a modrá obloha. Balíme saky paky a pochodujeme podél Tichého potoka. Nabíráme metry a obcházíme širokým obloukem Veľkou kopu (2052 m n.m.).
Po červené směřujeme Tichou dolinou k Sedlu Závory (1879 m n.m.)
Začíná mrholit a mechem potažené kameny pěkně kloužou. Cesta je krásná, ale my přidáváme do kroku. Nahoře už leje jako z konve. Zrychlujeme do poklusu. Petr se nese v Mirkově náručí. Skáčeme z kamene na kámen a nízká tráva a vřes nám totálně zmáčí botky. Konečně jsme zase ve srážkovém stínu na kraji Kôprové doliny a můžeme si vychutnávat pohodu horského potůčku. Z nepatrné stružky se stává potůček, pak potok a z něj říčka. Klesáme a v nohách máme už řádně naloženo. Mirek s Petrem neodolají lákadlu pramenité vody u cesty. Dopřávají si plnými doušky. Jsme skoro zpátky. Přecházíme Belou, která vzniká soutokem Tichého a Koprovského potoka. Dnes jsme tedy důkladně prozkoumali její přítoky. Vypadá to, že už žádné komplikace dnes nebudou, když se Petr začíná svíjet. Urychleně mizí v křoví asi sto metrů pod Permonem. Mirkovi není taky do zpěvu, ale drží se a to statečně. Až na pokoji vypuká bitva o WC. Petr s Mirkem si střídavě přisedají a ani si nestačí vytahovat kalhoty. Po pár desítkách minut jsou vnitřnosti důkladně pročištěny a můžeme vyrazit na večeři. Nakládáme si řádné porce selských omelet a na ně klopíme několik lahví kečupu. Místní šaratici ale pro jistotu vynecháváme.
Auto nás popovezlo do Starého Smokovce, kde parkujeme u hotelu Grand. Petr má dneska narozeniny a tak je může oslavit pochodem. Odtud vyrážíme na Hrebienok a pak pod Obrovský vodopád a dále po Tatranské magistrále přes Lomnickou vyhlídku na Skalnatou chatu. Skalnaté pleso máme na dohled, ale otáčíme to a míříme k autu a na Permon. Příště to zkusíme z druhé strany. V podvečer se noříme do vod hotelového bazénu s gigantickým výhledem na Kriváň. Potom nás čeká ponor do večeře a následně do peřin.
Tak už máme 24. července a tedy konec prvního týdne. Tentokrát máme nízké cíle a to Nízké Tatry.
Konkrétně chceme vyšplhat na vrchol Chopoku
(2024 m n.m.) jen o 21 metrů nižšího než nejvyšší Ďumbier. Parkujeme poblíž Vrbického plesa. Odtud se klikatí příjemná cesta lesem a následně nízkým podrostem až na hřeben Chopoku. Ani dnes nám není dopřána azurová nálada. Mlha halí vše do jednolitého šera a na nás se začíná snášet chladivý déšť. Přesto se dostáváme až na samý vrchol. Vzdáváme pěší pochod zpátky a vezeme se poslední lanovkou. Rádi usedáme do auta a spěcháme do tepla hotelového pokoje.
Ráno to vypadá zase veseleji.
Rozhodujeme se pro rychlou akci. Auto zanecháváme u Tří studniček a vycházíme klikačky do kleče pod Kriváněm.
Máme pěkný rozhled zpátky do Koprové doliny a na Permon. Obědváme na sluníčku u Kopy (1764 m n.m.). Mlha je ale už na cestě. Než se dostaneme pod Malý Kriváň (2384 m n.m.), máme tu mlíko. Neriskujeme a vracíme se zpět. Karla sice celou dobu a následných 6 let (než se nám výstup konečně podaří) vzdychá, že jsme měkoty, ale někdy je důležité se včas otočit. Dole je o dost tepleji a po mlze ani památka. Podobně jako po ventilku zadního kola. Mirek s nadáváním přehazuje rezervu. Tohle někomu nedaruje!
27.07.1997
Ani nevíme, kam se poděl včerejšek, ale asi jsme jezdili někde v nížinách, že jsme neudělali ani fotku (nebo jsme to prostě jen špatně spočítali a dneska není dneska nebo včera nebylo včera, kdo ví). V každém případě však po ránu přejíždíme ke Štrbskému plesu.
Auto necháváme dole u silnice a přecházíme kolem nádraží ozubnice i elektríčky. Tady je to trochu hustší, ale pořád to jde. Kroužíme kolem plesa a vydáváme se po letní cestě k Popradskému plesu. Na odbočce na Rysy si obdivně prohlížíme připravené náklady pro dobrovolné nosiče. Stoupáme Mengusovskou dolinou. Míjíme odbočku na Rysy a dostáváme se k Hincovo plesům.
Výhledy jsou dneska docela daleké (i když bez mlhy se samozřejmě neobejdeme), a tak každou chvíli stojíme a fotíme. Musíme však načít cestu zpět. Sestupujeme opět k Popradskému plesu a pak cupitáme sedm kilásků po asfaltu zpátky k autu. Kola jsou tentokráte plná.
Dneska bychom neměli ani rezervu a navíc už je úplná tma. Pobyt se nám chýlí ke konci a tak si každý dopřáváme "šnicel ako lopata". Mirek si musí řádnou chvilku počkat na pivo, ze kterého mu číšníče s radostným úsměvem setře pěnu do závěsu. Následně však číšník vytrestá sám sebe, když přináší omylem účet od jiného stolu. Je to prostě zmatloň. Druhý den pak úspěšně škemrá o pomoc při nápravě.
Tak a máme tu poslední den.
Jako zázrakem nás vítá azurový den a poskytne nám zadostiučinění za všechny ty mlhavé a deštivé zážitky předchozích dnů.
Míříme do Bystré doliny. Hrabeme se pořád výš až na hřeben. Je poledne a my jsme na vrcholu Bystré (2248 m n.m.) a kolem sebe máme ostré panoráma Tater - na západě Západních a na východě Vysokých. Přecházíme na Blyšť a dále na Slovensko-polskou hranici na Pyšném sedle (1791 m n.m.). Sestup je naprostá pohoda a my si lahodíme v teplých slunečních paprscích, kterých jsme si zatím mnoho neužili. Ale konec dobrý, všechno dobré.
Odjíždíme směrem na Spiš. Zdraví nás neomítnuté domy a cikánské kolonie. Nevynecháváme místní dominantu - Spišský hrad.
Tajemné hradby a útulná zákoutí na nádvoří , stejně jako interiér mučírny, nás nutí k zamyšlení nad vlastním původem. Pokračujeme na Spišskou Novou Ves. Mirek s Petrem Vystupují na nejvyšší kostelní věž na Slovensku a všichni se pak přesouváme k Hornádu. První pokus vede k Čingovu, ale když vidíme tlupy cikánů kolem stlučených bud, jak nám vnucují houby a z kapes jim čouhají křiváky, raději se ani neptáme na parkoviště
(jistě by nám auto ochotně pohlídali, vypadají tak mile…) a ujíždíme zpátky. Druhý pokus je už nadějnější.
Parkujeme u autokempu a po pár kilometrech se dostáváme ke stezce vedoucí průlomem Hornádu. Za šera umocněného úzkou soutěskou řeky opatrně našlapujeme na železné rošty ukotvené ve skále přímo nad bouřícími vodami. Tady nepomáhá ani clona 1.8. Značka nás vede přes lávku na druhou stranu. Tady je cesta jen o málo otevřenější. Za úplné tmy se vracíme k autu. Dnes nás čeká sedací noc.
Tak Ochtinská aragonitová jeskyně nás naprosto nadchla. Neuvěřitelné prostorové útvary vytvořené záhadnými geologickými ději nabízí potěchu jak pro oči tak i pro mozek. Cítíme se jak v pohádkové říši a ani se nám nechce ven. Nelze než doporučit k opakované návštěvě. Ve Zvolenu pak procházíme historické centrum a hledáme ubytování. Ale nějak se nemůžeme rozhodnout a parkujeme kousek od Bojnice.
V
noci nás trochu straší myslivci nebo možná místní strašidla, se kterými se osobně seznamujeme při návštěvě hradu. Dopřáváme si kompletní prohlídku včetně strašidelného přídavku. V Trenčíně pak opět míříme ke hradu, ale zde si na prohlídku necháváme zajít chuť. Jen litujeme, že nás nepustili ani na nádvoří. Ale i z venku působí hrad impozantně. Loučíme se se slovenskými bratry a vítáme se s bratry moravskými. Naše cesta vede i přes Trubky, kde projíždíme kolem dějiště nedávných dramat. Uherský Brod předchází sérii moravských blíženců. Moravský Písek se nám z nich jeví nejbližší. Následuje Moravský Krumlov a Moravské Budějovice. V této konjunkci trávíme uklidňující hotelovou noc.
Projíždíme Hostěradice a směřujeme k Vranovu nad Dyjí. Prohlídka zámku na sebe nechává chvíli čekat, ale nakonec se dočkáme i zámeckých zahrad. Naproti tomu hrad Bítov skrývá ve svých sklepeních vzácné sbírky moravských i jiných vín stočených do neodolatelných lahví. Alespoň jednu bereme na zkoušku a za soumraku odcházíme po padacím mostě. Poslední pomazlení nás čeká s první kostkou cukru z Dačic. Kombinujeme ji s výstupem na věž a s večeří. Tím se uzavírá další kapitola našich cest. Zbývá jen pěkná trasa zpět do naší základny. Všechny cesty totiž vedou do Písku.
