Ani jsme se doma po návratu z Šámalovy chaty neohřáli a už jsme ujížděli na jih. Plán byl odvážně otevřený. Jih, jih a jih a pak zpátky. Řádně jsme se zásobili a už se jede. Únava, úmorné horko a úděsné štreky jsou těmi třemi úúú, které následně způsobí kolaps. Ale o tom až později. Teď si spokojeně frčíme přes Rakousko a u Spittal to ohýbáme na hranice. Stan stavíme za houstnoucího šera u horské říčky na štěrku a jsme za něj rádi.

Ráno balíme a směřujeme k našemu prvnímu a zatím hlavnímu cíli - k Benátkám, čímž bychom měli aspoň částečně urovnat zdánlivý nesoulad cest O vs. M. Černá obloha nás však zaráží v rozletu. Nad námi se přehnala prudká bouře a my zatím obědváme. Váháme. Ještě půl hodinky a začíná vykukovat sluníčko. Je krátce před třetí a my po dlouhém mostě vjíždíme do Benátek. Kroužíme a nakonec vyjíždíme na střechu nadzemního 8 patrového parkoviště. Bereme baťohy, foťáky a už pochodujeme k náměstí sv. Marka. Holubů je tu jako na prospektech. Obdivujeme architekturu a přecházíme kanály. Pod námi proplouvají gondoly plné natěšených turistů. Ještě zajdeme na nábřeží a zakroužíme centrem a už se vracíme do garáží. Auto je pěkně rozpečené a účet při výjezdu nás rozhodně nezchladí. Patnáct tisíc lir tady není žádný peníz. Po pobřeží pokračujeme na jih. Dnešní pouť končíme na pískovém parkovišti u jakési stavby. Procházíme si okolí a přicházíme k otevřenému domu. Do koryta teče voda a my si říkáme, že bychom se mohli umýt. Máme ale pocit jako by nás někdo pozoroval. Raději uctivě couváme zpět k autu a myjeme se vodou z kanystru. Moc se nám to tu nezdá a stan ani nestavíme. Vrtíme se v autě. Noc je dusná, ale my máme otevřené jen střešní okno. Jen Mirek u volantu si po chvíli okénko stáhnul až dolů. Už spíme, když se ozve křupání štěrku. Okamžitě zbystříme. Potichu se dohadujeme co dál. Zarachotíme centrálním zamykáním. Klíček je v zapalování. Volíme úprk. Motor naskakuje hned napoprvé. Za námi se ozývá křik. Zapínáme světla a s prohrábnutím ve smyku opouštíme parkoviště. Už jsme na silnici a tep se nám uklidňuje. Jedeme pár kilometrů a zastavujeme u silnice. Až do rána jen klimbáme a říkáme si, zda jsme plašani či hazardéři. Ještě že jsme to nemuseli ověřit.

Konečně jsme se dočkali světla. Sluníčko nekompromisně pálí. Jedno lido za druhým. Už jsme u Ravenny. Zastavujeme na Lido di Sávio. Oblékáme plavky, bereme deku a věci a vyrážíme na pláž. Je ráno, všude klid. Rozhodíme deku. Černoch stepující opodál si nás nedůvěřivě prohlíží. Trochu znejistíme. Nechápeme co děláme špatně. Vrháme se do teplých vlnek, které nebudou z nejčistších. Přesto si musíme ochutnat tu vodu na špagety. Za chvíli se jdeme usušit na břeh. Černoch rozhazuje svoji deku kousek od nás a rozkládá na ni zboží. Už je nám jasné, že měl strach, abychom mu nevzali kšeft. Ještě jedna koupel a pak sprcha ve sladké vodě. Pokračujeme přes Rimini a odbočujeme na San Marino. Serpentiny nás vedou k městu. Provoz houstne a my parkujeme pod hradbami. Ola s Petrem zůstávají u auta a Karla s Mirkem vyráží na obhlídku města. Dlážděné ulice a kamenné domy dýchají středověkem. Ale čas kvapí. Objíždíme město a sjíždíme do vnitrozemí. Klikatými silničkami se prodíráme na západ k Florencii. Už je tma a my zkoušíme štěstí v jednom z kempů. Tvrdá zaplivaná placka 2x3 metry za 12000L se nám zdá trochu málo. Jedeme dál. Zastavujeme u kanálu. Váháme se stavbou stanu. K+P zůstávají v autě a O+M si lehají do trávy před auto. Komáři jsou ale neúprosní a tak se nakonec všichni potí v autě. To byla ale noc.

Naštěstí je ráno trochu příjemněji. Snídáme na dohled Florencii. Vjíždíme do dlouhých ulic a v jedné z nich necháváme povoz. Následuje dvoukilometrová pouť ucpanou silnicí. Samozřejmě cupitáme po svých. Firenze nás přivítala vedrem a smogem. Všude popojíždí tisíce mopedů. Šílení Italové jsou ve svém živlu. Přicházíme na náměstí, abychom se mohli obdivovat Michalangelovým výtvorům. David nás vítá svým přirozením. Ola se ani neosmělí ho přeměřit. Jízdu kočárem necháváme jiným a raději jdeme na Ponte Vecchio -krytý most s tržnicí. Vracíme se k autu. Ještě jednou zvažujeme cestu do Říma. To by ale bylo asi příliš velké sousto i na nás. Tak někdy příště (tedy spíše až za dva ročky). Najíždíme na slušnou čtyřproudku. Jede se tak pohodově, že neodbočujeme na Pisu a jedeme až do Livorna. Klopíme to na sever. Pláže lákají a my si dopřáváme osvěžující koupel a svěží vánek. Teď ještě netušíme, že odsud budeme odplouvat za pár let na Korsiku. Jedeme po pobřeží v hustém provozu a uvažujeme o ubytování. Ptáme se "Quanto per uno note?" Raději však pokračujeme a rozkládáme stan u říčky. Za úplňku si užíváme koupel a kapotu.

Pisu máme na dosah. Kličkujeme silničkami a necháváme auto kousek od středu. Po pár minutách jsme přímo pod šikmou věží. Litujeme, že se nemůže nahoru. Vynahrazujeme si to množstvím fotek. Už se pomalu blížíme japonskému standardu. Vybíráme z cetek na tržnici. Ještě povinné pohledy a prochodit uličky. Je k poledni a nás čeká dlouhý přejezd Apenin. Čas utíká, ale my nemůžeme odolat zastávkám s dalekými výhledy. Expozimetr foťáku celou cestu spíše nefungoval, ale to my to nevíme. Fotíme a fotíme. Přes Módenu přejíždíme do Verony. To už je tma a tady to žije naplno. Jedeme po břehu Lago di Garda. Noříme se do desítek tunelů. Světélka na pobřeží na nás pomrkávají a my jsme v euforii. Těšíme se na tenisové finále ve čtyři ráno. Zatím netušíme, že budeme mít úplně jiné starosti. Karla s Petrem pochrupují a my bloudíme u Trenta. Nějaká řidička nám radí, ale dost blbě. Posílá nás přímo do středu města. Vracíme se a už jsme v Bolzanu. Ještě chvíle a budeme na Brenneru. Vedro je vystřídáno deštěm. Silnice se leskne a stěrače udávají spánkový rytmus. Hraniční přejezd je pouhou formalitou a my pokračujeme v ospalé jízdě. Je po půlnoci a provoz skoro nulový. Všichni kromě Mirka už spí. Kazeta v přehrávači se rozhodla taky zastavit. Patníky mizí. Mirek si nevšiml, že je tu odbočka a už nás budí tvrdé nerovnosti. Auto najíždí na travnatý svah dělící odbočku od hlavní silnice. Hrneme hlínu, ale aspoň nás to brzdí. Jako zázrakem míjíme o pár centimetrů betonový stojan a letíme zpátky na silnici. Tvrdý dopad a stojíme. Motor zhasnul a my zjišťujeme, že jsme celí. Krátká obhlídka ukáže, že poslední náraz chytlo levé přední kolo. Ráfek je zprohýbaný ale jinak to vypadá dobře. Zkoušíme nastartovat. Je cítit spálenina, ale motor běží. Houpavě couváme na kraj odbočky. Vypínáme motor. Pozbírat úlomky ze silnice, hlínu smyje déšť. Čekáme na světlo. Mirek se jde podívat kousek zpátky a u kraje silnice vidí ozářeného svatého na podstavci. Posílá tam i Olu, ale ta si myslí, že si dělá blázny. Chvíli si teď musíme schrupnout. Jen co se trochu rozjasní, taháme hever a vyměňujeme kolo. Mirek se jde ještě podívat na sochu, ale není tam po ní ani stopa. Dodnes nepřestal věřit, že to byl anděl strážný, který nás zachránil před nárazem nebo před pádem do strže na druhé straně silnice. Až domů řídí Ola a my si říkáme, že to byl pěkně hloupý nápad myslet si, že domů dojedeme z Pisy na jeden zátah. (To bychom museli svištět po dálnicích a dost možná bychom se rozmázli o nějaký ten pilíř.) Domů přijíždíme dost zdeptaní až kolem páté. V následujících dnech řešíme akce s Káplem. Když vidíme provařené auto nevěříme, že bude jako dřív. Ale nakonec je autíčko jako nové a my zase otrneme. Kápla ale před svým koncem navštíví tohle autíčko ještě dvakrát. Příště jeďte vlakem…