Poté, co jsme otestovali schopnosti našeho nového jezdítka, rozhodli jsme se pro větší zátěž. A protože nás stále lákaly směry západní, vydali jsme se za hlasem našich srdcí. Kufr jsme naplnili potřebami táborníků (tj. stanem, spacáky a nějakou tou potravou), přihodili nočník a už míříme na Mnichov.

Dálnice zrychluje náš přesun a za pár hodin už stojíme v širokých ulicích nedaleko centra. Z papíru vyrábíme improvizované parkovací hodiny za přední sklo a doufáme, že to stihneme než přijde hlídka. Pěšky pak procházíme historickým jádrem korunovaným radnicí. Tady právě zasahuje policejní hlídka, která odváží černocha, který se zde rozhodl předvádět svoje artistické umění. Při zpáteční cestě míjíme znovu flašinetáře, ale bohatší po našem odchodu není.

Usedáme do auta. Mirek se cítí jako rozený navigátor, a tak bez pomoci mapy povodí Olu za volantem několikrát kolem centra, aby ji pak zanechal při studiu mapy na druhé straně města. Nakonec se dostáváme zpět na naši trasu a míříme dále na západ. Večer se blíží a my hledáme klidné místo na spaní. Nacházíme ho na polní cestě u lesa. Vybalujeme stan a za chvíli už chrupeme. V noci nás budí podivný šramot a dupání. Ale ať už to byl medvěd nebo úchylák, nechal nás na pokoji.

Ráno startujeme směrem na Bodamské jezero. Přijíždíme k převozu. Ani jsme netušili, že to tady bude tak organizované. Silnice se stává dvanáctiproudou dálnicí a my se řadíme do jedné z front. Za pár minut přijíždí jeden z desítek trajektů a nakládá nás do svých útrob. Na palubě platíme poplatek a houpáme se směrem ke Švýcarsku. V opačném směru nás míjejí zpáteční trajekty a my si lebedíme, že jsme zavrhli objezd jezera.

Loď přistává a my vjíždíme do ulic Kostnice. Vzpomínáme na Jana Husa a jdeme se opláchnout do jezera. Někteří z nás páchají koupel na divoko přímo pod mostem. Procházíme po nábřeží a prohlížíme historické uličky. Je právě tak čas popojet. Směřujeme k přechodu, který dělí město na dvě části. Jsme ale nemile překvapeni vlezlostí a arogancí místních celníků. (Ostatně stejná situace nastala i v následujících letech, když jsme opouštěli Německo do Dánska či Beneluxu. Dneska už je to o něčem jiném. Díky EU přejezd mezi státy skoro nepostřehnete.) Nakonec nás ale stejně propustili ze svých spár, i když v nás zůstal pocit rozčarování. Projíždíme klidnou švýcarskou krajinou a odbočujeme po štěrkové cestě na travnatou louku nad řekou. Za houstnoucího šera vybalujeme stan a vydáváme se na řádnou koupel. Sestup k řece je dost napínavý a Mirek klouže po zádi dolů. Následuje poněkud nebezpečná koupel v dravé říčce. Ledová voda a silný proud vítězí snadno nad zběsilými tempy, a tak je Mirek rád, když vylézá na břeh. Osvěženi zalézáme do stanů. Začíná foukat a v dáli se začíná blýskat. Poryvy nabírají na síle a proudy deště začínají bičovat stan. Bouře zuří přímo nad námi. Zbaběle se přesunujeme do auta a čekáme několik hodin na uklidnění.

V ranním mlžném oparu balíme mokrý stan. Dnes chceme prozkoumat švýcarské vnitrozemí a podle možností navštívit některá města. První v pořadí je Zürich. Sluníčko nám přeje. Betonovým koridorem vjíždíme do města a parkujeme před hotelem nedaleko centra. Vyrážíme na pěší okruh po historii. Množství staveb a mostů nás štědře odměňuje. Po pár hodinách usedáme spokojeně do auta. Mirek protáčí několikrát naprázdno klíček. Ani ťuk. Co teď. Bezradné pohledy pod kapotu motoru a pár naivních pokusů o změnu. Nezbývá než hledat pomoc jinde. Prohlížíme záruční příručku a nalézáme nejbližší smluvní servis. Ola vyráží do hotelu, aby se tam pokusila zatelefonovat. "Pohostinní" Švýcaři ji ale posílají do budky dole v ulici. Za chvíli se Ola vrací se zprávou, že pomoc je už na cestě. Po pár minutách přijíždí odtahová služba. Servisman zkouší klíček, kouká do motoru a už uvolňuje naviják. V plném obsazení jsme naloděni nahoru a už cestujeme švýcarským velkoměstem jako ve filmu. Končíme v místech, kolem kterých jsme do Zürichu vjížděli. Ocitáme se zpátky na zemi a vystupujeme. Chvíle domlouvání a už odváží naše vozítko do haly. Jsme poněkud šokovaní, když vidíme, že stačilo otočit motorem a pak klidně nastartovat. Doufáme, že za chvíli pofrčíme dál.

Vyrážíme na obhlídku okolí. Petrovi chybí odpolední spánek, a tak se svačinou a s nočníkem v batohu parkujeme v místním kostele. Petra ukládáme na lavici. Za chvíli už hlasité chrápání přerušuje pokusy faráře, který trénuje na varhanách. Odpoledne utíká a my se vracíme zpět do servisu. Tady nás čeká docela šok. Startér je zničený a náhradní díl, který musí dopravit letecky z Německa, tu bude až zítra ráno. Nezbývá než tady přečkat noc. Manažer nám dává kontakty na hotely, ale vše je to mimo rámec našich představ. Potrvá to pár let než se srovnáme s evropskými cenami. Z auta si bereme stan a spacáky a vyrážíme do zahrady místní školy. Přestože jsou prázdniny, správce školy je neoblomný. Naštěstí jsme na samém okraji města. Ola tedy vyráží do stráně k lesu. Po chvíli se vrací s nadějnými zprávami. Přesunujeme naše bágly do kopce. Tady začíná příměstský park plný cestiček a pěkných zákoutí. Než se setmí, využíváme vydatně maxihoupačky, ze které je parádní výhled na město. V klidu večeříme a u potoka, skryti za křovím, stavíme stan. V noci nás vůbec nic neruší. Budíme se odpočati až za světla. Chvíle pro ranní koupel. Kolem občas prosviští nějaký cyklista nebo jogger. Rychle balíme stan a už v pohodě snídáme. Houpačka nabízí opět chvíli pro relaxaci. Mirek sbíhá do servisu a přináší zprávu, že kolem 11 hodiny bude auto ready. Ještě jedna cesta dolů a už nakládáme naše bágly.

Sluníčko hřeje a my s rozechvěním opouštíme Zürich. Na tento zážitek tedy určitě nezapomeneme. Míříme na Luzern. Teď už jde vše jako po drátkách. Procházíme se po dřevěném mostu, asi nejznámější atrakci tohoto starobylého města. Přemýšlíme, zda se vydat do Bernu, ale nakonec setrváme u původního plánu. Chvíli zrychlujeme na dálnici, i když bez dálniční známky a tedy s rizikem těžké pokuty. Vracíme se raději za plot na paralelní komunikaci, která se táhne podél dálnice. I tak cesta ubíhá dost rychle a my se blížíme k Lichtenštejnsku. Přejíždíme most, který je jediným viditelným dělítkem. Silnici teď rámují strmé stěny a panorama hradu. Vjíždíme na náměstí hlavního města Vaduz. Ola vyráží za pohledy a zbytek nadšeně fotí, i když popravdě, moc toho tady kromě hradu a radnice není (snad až na levný benzín). Opouštíme město a míříme do zalesněných svahů. Hraniční brána nás propouští na rakouskou stranu. Přes Feldkirch a Bludenz míříme na Landeck. Mraky se stahují a začíná hustě pršet. V jednom z městeček kroužíme a zastavujeme u jakési katolické školy. Všude je nerušený klid prázdnin. Pod přístřeškem se posilňujeme. Nedaleko od nás stojí rozložitá lípa, ideální to příkrov pro náš stan. Stavíme náš dočasný domov a uleháme. Déšť celou noc bubnuje do listů a ani ráno neustává.

Naopak se zdá, že dnes nahoře vypouští přehradu. Ola s Mirkem běhají nazí mezi lípou a autem a přenáší věci, děti a nakonec i stan do auta. Nakonec sami naskakují a jede se na Innsbruck. Déšť se uklidňuje. Máme tedy možnost projít se ulicemi a obdivovat úchvatné panorama hor, tyčících se kousek od náměstí. Další cesta vede do Zell am See. Všechno je promáčené, vypadá to na další déšť. Volíme tedy pohodlí. Objíždíme místní penziony a končíme, kde jsme začali. Těch 500 S za krásně horkou sprchu, širokánskou postel a bohatou snídani fakt nebylo moc.

Ráno se cítíme jako znovuzrození. S optimismem vyrážíme směrem k Gross Glockneru. Čeká nás brána s dost divokým poplatkem a pak serpentiny plné cyklistů i aut. Spousta zastávek nabízí široké rozhledy. Bohužel s narůstající výškou narůstá i mlha a my dohlédneme jen na pár metrů. Přesto nevynecháme ani stoupání napínavými serpentinami na Edelweissspitze. Projíždíme tunelem a najednou je mlha pryč. Na nás se směje sluníčko a my přijíždíme pod Gross Glockner na vyhlídku Franze Josefa ve výšce 2369 m n.m. Fascinováni ledovcem i malými svištíky chodíme pořád dokola. Na výpravu po nějaké ze značených cest nemáme dost sil ani času. Fičí ledový vítr a oblohu střídavě zatahují mraky.

Nabaženi pokračujeme dál a sjíždíme do jižního podhůří. Blízkost italských hranic láká, ale my odbočujeme do Mallnitzu. Podle mapy by zde měl být železniční převoz. Přijíždíme k nádraží. U okénka zakupujeme jízdenku a už najíždíme na železniční vagón. Po pár minutách se vlak dává do pohybu. Kolem nás se rozhostila tma. Pouze tajemná světélka se míhají kolem nás. Máme pocit, že se odsud už ani nevynoříme. Ale i tato cesta podzemím má svůj konec a my sjíždíme zpátky na silnici. Pokračujeme dále na sever. Za úplné tmy přijíždíme do krásně nasvíceného Salzburgu. Fascinující elegance staveb nás nutí ke slibu, že se sem vrátíme k důkladnému průzkumu. Za chvíli Petr s Karlou spokojeně odfukují. Cítíme blízkost domova, a tak jedeme a jedeme až jsme zpátky v důvěrném objetí našich betonových zdí. Je hluboko po půlnoci. Rádi se vítáme s naším malým světem.