Jaro proběhlo v dosti napjaté atmosféře. Už od loňské zimy (po návštěvě budějovické nemocnice a následně urologické kliniky v Praze Na Karlově) jsme se připravovali na Petrovu operaci. Termín se blížil a my se strachem očekávali jarní prázdniny, kdy celá atrakce měla proběhnout. Doba nadešla a Karla se přesunula k údivu našeho okolí do Dobeve, aby zde strávila valnou část prázdnin. Zatím zbytek s Petrem v tajnosti nasměroval bílého oře do Prahy. Petr byl bez potíží přijat na dětskou část oddělení. Ola měla nastoupit až po operaci. Dva dny jsme strávili stepováním po chodbách a nahlížením do oddělení. Přes noc jsme si odfoukli v Uruguayské v HelpSoftu, pro který Mirek se zaujetím (občas i intenzivně) pracoval. Sledovat pojízdnou postel, oděnou v světle zeleném nemocničním hábitu, jak mizí na operačním sále za vydatného řevu Petra nebylo nic moc. Operace konečně skončila a Petra přesunuli zpátky na oddělení. Nám nezbylo než čekat další dva dny. Přejeli jsme do Písku a kontrolovali situaci telefonicky. Když jsme ale zaslechli řev v oddělení a vytušili v něm i probuzeného Petra, neváhali jsme ani vteřinu a uháněli do Prahy. Po cestě jsme za jízdy stlačili oběd. Za dvě hodiny už byla Ola převlečená na oddělení a spolu s Mirkem sledovali vyčítavý pohled Petra. Byla to však užitečná oběť. Operace se povedla na výbornou, což následně potvrdily i kontroly v příštích měsících a letech (i když byla nutná ještě jedna operace pod narkózou, ale to byl Petr už docela dospělák).

Jarní prázdniny končily a Mirek se přesunul za Karlou do Písku. Teď už bylo možno celou věc objasnit všem. Babičky tak nemohly příliš plašit. Aby situace nebyla tak jednoduchá, Mirek musel nastoupit na vojenské cvičení k píseckým dělostřelcům. Karla už byla dost samostatná a tak jí dozor ani nescházel. V průběhu týdne pak oba vyjeli do Prahy za dvěma pacienty. Petrův stav byl v pohodě, trubička z břicha mu sice znesnadňovala pohyb, ale vše šlo podle plánu. Další týden v pondělí pak Petr s Olou dorazili v dobevském "taxi". Mirek doklepal cvičení a byl nucen i k odhodu granátu a střelbě, za což miloval armádu ještě více než předtím, i když myslel, že víc už to nejde.

Po této akci jsme se ocitli v následném útlumu, zpestřovaném občasnými návštěvami Kápla. Mirek totiž, zatímco se Ola s Petrem léčili, zamluvil červenou Felicii. Realizace se postupně odkládala až do Oly narozenin. Zatím jsme vyčistili, natřeli a naleštili naše bílé vozítko. Pak proběhla rychlá výměna - nové za staré. A už jsme se vozili načerveno.

Jedna z prvních cest vedla na východ. Postupně jsme se obšťastnili návštěvou snad všech příbuzných z moravské strany. Po cestě jsme využívali hojně stan a zneužili nejeden soukromý pozemek. S výjimkou jakéhosi zapáleného záhumenkáře, který nás skoro vyhodil, proběhlo vše v pohodě. Absolvovali jsme i koupel v bahňáku Hvězdička, návštěvu hradů a zámků, moravského krasu i skanzenu v Rožnově p/Radhoštěm. Něco vyšlo lépe, něco hůř. Rozhodně jsme se však posunuli, a to nejen v čase, na nový bod klikaté dráhy životem.