Od této naší první společné zahraniční exkurze uplynulo už skoro deset let. Píše se rok 2003 a vzpomínky jsou už hodně pobledlé. Těch deset let nevypadá až tak nepřekonatelně, ale nám se zdá, že to bylo snad v jiném světě, v jiné dimenzi. Mnoho se od těch dob změnilo, ale to podstatné zůstává. Neopustil nás pocit, že lze žít a nacházet nová východiska z již zdánlivě vyřešených situací.

Tehdy jsme však před sebou měli řešení situací zcela nových a tím pádem i tajemně záhadných. Jedním z těch tajů byl způsob, jak proniknout a následně se pohybovat v našem pojízdném bělásku po cizích končinách Evropy. Trochu rozechvěni jsme se blížili k přechodu a odevzdávali zatím neposkvrněné pasy k nahlédnutí. Na zadních sedadlech se krčili K+P, k jejichž cestě stačily dva řádky v našich pasech. Uslyšeli jsme cvaknutí razítka a už jsme se rozjížděli do ciziny. Kola se točila, silnice i značky vypadaly skoro úplně stejně jako u nás. Za chvíli z nás tréma spadla a my občas překročili i nějaký ten dopravní předpis. Naše nahlédnutí bylo pouze krátké. Šlo o jakýsi dotek, o osahání si neznáma, které jak se ukázalo (ostatně jako mnohokráte v životě) žádným neznámem vlastně nebylo. Stačilo to však k užaslým pohledům na předhůří Alp, na upravená městečka, na vyčištěné stoky a uhlazené louky. Chvíli jsme koketovali s myšlenkou navštívit Graz, ve kterém Ola před pár lety cosi zanechala, ale pak jsme usoudili, že jsou i laskavější cíle. Okruh se pomalu uzavřel a my se vraceli do známých končin. Cítili jsme se hned o něco jistěji, ale byl to spíše vnitřní pocit než něco hmatatelného. Současně jsme však věděli, že příště se odvážíme dál, snad až na konec světa.

Cesta začala vlastně u Rožmberka, kde jsme se prodírali v houfech komárů po zarostlých březích a nakonec si proklestili novou cestu houštím . Čekalo nás překonávání potoka po padlém stromě, ale nakonec jsme se našli. Přesunuli jsme se do Třeboně a občerstveni se jali zkoumat místa v okolí Albeře, kde Ola i Mirek strávili část svých studijních počátků na matfyzu. Po obhlídce stanové osady a rybníka Osiky jsme se přesunuli k Landštejnu. Ten jsme prozkoumali stejně důkladně. Pak nastal drobný problém s autem. Naštěstí ochota návštěvníků místní hospody byla značná. Objasnili nám, že s prázdnou baterkou to startuje jen na roztlačení, které nám pomohli realizovat. Noc jsme strávili na kopci a prožili na něm pořádnou bouřku, která měla epicentum nad Osikou. Ráno jsme to vzali přes servis v Nové Bystřici a pak hurá na jih k hranicím...